V červnu 2023 se ponorka Titan potopila na cestě k vraku RMS Titanic v Severním Atlantiku, když její tlaková komora explodovala v hloubce přibližně 3 300 metrů. Všech pět pasažérů bylo na místě mrtvých. Nyní data publikovaná PopSci potvrzují, že více než rok před nehodou existovaly indície vážných strukturálních problémů. Vyšetřování zjistilo, že trupu byly již v roce 2022 známy „více anomálie“, které si společnost od roku 2021 neuměla či nechtěla opravit.

Podle závěrečné zprávy National Transportation Safety Board (NTSB) a United States Coast Guard provedené analýzy zjistily, že kombinace nekvalifikované konstrukce z kompozitních materiálů, nedostatečného testování a nadšení pro inovace převálcovaly základní zásady bezpečnosti.

Společnost OceanGate tvrdila, že proud kompozitních vláken uhlíku a titanových vík pokryjí extrémní tlak. Nicméně na testech modelů bylo vidět selhání vrstvy konstrukce, tedy delaminace, praskliny lepení a nerovnoměrné vrstvy — detaily, které byly zaznamenány i při předchozích ponorech. Jak upozorňuje výzkum na arXiv, studium implozí v podmořských sférách ukazuje, že tlak až 400 barů je pro materiály s řadou vad téměř neřešitelný.

Podle PopSci bylo zjištěno, že i tak ponorka pokračovala v dalších sedmi ponorech do velkých hloubek, aniž by došlo k opravě nebo výměně poškozených dílů — nikoli pouze jeden či dva testovací ponory, jak firma uváděla. Některé audiozáznamy podpovrchového komunikačního systému dokumentují akustickou událost z 15. července 2022 (ponor číslo 80), kdy došlo k velkému akustickému „kývnutí“ trupu. Následující záznamy potvrdily, že naměřené hodnoty napětí byly abnormální, ale nebyla přijata žádná oprava.

Prostředí soukromé expedice ponorkou rozhodně nevypadalo jako běžná turistická plavba. Titan totiž operovala v mezinárodních vodách a vyhnula se některým regulacím pro podmořské plavidla – nebyla certifikována žádnou třetí stranou jako lodní třída, jak to bývá běžné v odvětví.

Význam této události dalece přesahuje „jen“ technickou havárii. Jak konstatuje PopSci, případ poukazuje na mezery v regulaci soukromých expedicí, které se ocitají v šedé zóně mezi výzkumem, průmyslem a dobrodružstvím. Celá oborová komunitní reakce zahrnuje volání po nových normách, regulacích a transparentnosti.

Z psychologického a kulturního hlediska je zajímavé, že tragedie se stala pro společnost dobrým prostředkem reflexe: svět zahlédl, že luxusní turistika, hazardování s životem pod vodou a marketing „dobrodružství“ mohou mít cenu nejvyšší. Titan neměla pouze šanci nebo risk, měla expedici koordinovanou jako startupový projekt, ne jako průmyslový „business as usual“. PopSci připomíná, že „sedm ponorů s poškozenou konstrukcí“ není náhodou, ale vzorem zanedbání.

Inženýři a experti upozorňují: největší selhání nastalo v samotné údajné schopnosti systému sledovat napětí trupu v reálném čase. Titan byl vybaven síťovou sadou RTM (real time monitoring), která měla sledovat deformace trupu. Ale údaje ukazovaly, že systém nebyl schopen detekovat trhliny ani varovat proti delaminaci, jak bylo původně deklarováno.

Další kritickou otázkou je odpovědnost. Výsledné zprávy amerických úřadů uvádějí, že pokud by generální ředitel společnosti Stockton Rush přežil, mohl čelit trestnímu stíhání kvůli neopatrnosti a úmyslnému ignorování varování.

Pro budoucnost to znamená, že obor bude muset přijmout nové zásady:

• povinnou certifikaci tlakových plavidel a jejich konstrukcí

• veřejné přezkoumání rizikového managementu

• transparentnost testování a odhalování incidentů

• ochranu whistleblowerů v poolu výzkumu a expedic

Byť se jedná o tragédii s pěti ztracenými životy, Titan vyvolává zásadní otázku: kdo nese odpovědnost, když se hranice lidského dobrodružství přesune do oblastí extrému? Jaká je cena inovace, když selže bezpečnostní proces? A jakou roli hraje regulace, či její absence, v době, kdy se soukromé lodě a ponorky vydávají tam, kde dříve operovaly jen vojenské a výzkumné organizace?

Pátrání po příčinách imploze Titanu není jen zkoumáním kovu a konstrukcí — je to zrcadlo, ve kterém se odráží naše naděje, přehmaty a hranice technologického pokroku. Ať už vedení společnosti, inženýři, investoři nebo regulátoři – všichni nesou kus odpovědnosti za to, že ticho hlubin ukrývalo varování, která zůstala nevyslyšena.