Alespoň si to myslí astronomové Kathryn Volková a Renu Malhotra z Arizonské univerzity, podle nichž lze sklon oběžných drah menších objektů v Kuiperově pásu vysvětlit působením nikoli jedné, ale dvou planet nacházejících se za drahou Neptunu.

Těleso, které by se mohlo stát desátou (nebo devátou, pokud hledání jiné deváté planety nepřinese výsledky), by se mělo nacházet zhruba ve vzdálenosti 55 astronomických jednotek, čili 55násobku vzdálenosti Země od Slunce, a jeho velikost by mohla odpovídat přibližně planetě Mars.

"Nevypadá to jako to, co bychom čekali, pokud jsou jediné planety sluneční soustavy ty, o kterých dnes víme," popisuje důvody predikce dalšího tělesa astronomka Volková. "(Posunutý sklon těles) by musel být příliš velkou náhodou. Myslíme si, že jsme nalezli skutečné stopy další planety," dodává.

Ne každý s ní ale souhlasí. Alessadro Morbidelli z francouzské Observatoře Côte d'Azur uvedl časopisu New Scientist, že část sklonu by mohla vysvětlit už hypotetizovaná devátá planeta.

Pro připomenutí, devátou planetu loni navrhlo podobné duo astronomů Mike Brown a Konstantin Batygin z Kalifornského technologického institutu. Oba již mají z minulosti na kontě objev planetky Eris, který se podílel na debatě vedoucí k degradaci Pluta.

Podobně jako možná desátá planeta, ani planeta číslo devět doposud nebyla přímo zpozorována. Pro její existenci však mají svědčit anomálie v oběžných drahách šesti větších těles Kuiperova pásu. Dle výpočtů Batygina a Browna by "devítka" měla být podstatně větší než novější (možná) "desítka" - pokud existuje, planeta Devět by měla parametry "Superzemě", čili dvakrát až čtyřikrát větší průměr a desetinásobek pozemské hmotnosti.

I když se jiní astronomové domnívají, že anomálie by bylo možné vysvětlit i rojem menších těles, faktem je, že ani s infračerveným vesmírným teleskopem WISE nejsou naše pozorovací schopnosti na tak vysoké úrovni, abychom objekt podobně malých rozměrů mohli bez větší píle pozorovat. Pátrání po deváté planetě naopak vyžaduje kooperaci mezinárodních týmů a mravenčí srovnávání astronomických dat pro hledání sebemenší odchylky.

Důkaz solární evoluce

Snad zajímavější než rozměry je však způsob, jakým by se devátá a potažmo desátá planeta dostaly na svou současnou pozici. Nejpravděpodobnější je možnost, že devítka vznikla blíže k centru soustavy a mohlo by jít o "planetární embryo" plynného obra vystřelené působením silnějších planet do exilu. To by mohlo zpřesnit naše představy o minulém vývoji sluneční soustavy.

Také je možné, že vznikla přímo v Kuiperově pásu, což by rovněž přepsalo naše představy o vzniku planet. Existuje navíc zhruba desetiprocentní šance, že by mohlo jít o exoplanetu zachycenou působením Slunce - tato zřejmě nejvíce vzrušující možnost by z "devítky" učinila střed zájmu budoucích misí.

Pátrání po existenci a původu deváté a desáté planety tak zdaleka není jenom astronomickou kratochvílí bez většího vlivu - obě tělesa nám toho mohou hodně vyprávět o minulosti sluneční soustavy a o podmínkách pro vznik života na Zemi. Díky tomu bychom pak mohli uzpůsobit naše očekávání objevu života někde jinde v galaxii. Platí totiž, že z toho, co o exoplanetách prozatím víme, je naše soustava poměrně atypická.

S trochou nadsázky lze říct, že trendem v kosmu jsou spíše obrovští plynní obři obíhající v těsné blízkosti své mateřské hvězdy, než "naše" pojetí vnitřních menších pevných planet následovaných vnějšími plynnými obry. Jistě jsme neobjevili všechny planety v našem galaktickém okolí, konečná statistika světů podobných Zemi se tak může lišit - s tím, jak se metody detekce exoplanet zjemňují, nacházíme i stále menší planety. Prozatím jsme však nenašli mnoho systémů podobných tomu našemu.

Vlivů na stabilizaci sluneční soustavy přitom mohlo být mnoho. Simulace například naznačují, že k něčemu podobnému se v minulosti chystal i Jupiter - sestoupit ze své orbity ke Slunci a po cestě zničit vše včetně Země. Něco, snad gravitace Saturnu v kombinaci s dalšími planetami, jej však v průběhu milionů let vrátilo na jeho vzdálenější orbitu.

Podobné počítačové modely mají k dokonalosti daleko - každá nová data, včetně těch z možných vyvržených planet devět nebo deset, však zlepšují naše šance na preciznější odhalování naší minulosti.

Ačkoliv přitom hledání deváté či desáté planety prozatím nepřineslo kýžené ovoce, některé menší vědecké plody však jeho dílem již vznikly. Například v červnu objevili tým Scotta Shepparda z Havajské univerzity při hledání deváté planety dva nové, zhruba kilometrové měsíce Jupitera. Jejich teleskop zrovna prozkoumával oblast oblohy, v níž se nachází i největší planeta sluneční soustavy - nález 68. a 69. jupiterského měsíce tak byl čistě dílem náhody.

Je přitom možné, že než v objektivech uvíznou možné světy z okraje soustavy, podobných nových objevů učiníme více.