Ani v tomto ohledu však vesmír, zdá se, nepokládá nějaké zásadní překážky. O to víc proto překvapí, že jsme na žádné inteligentní zástupce mimozemských ras ještě nenarazili. Podle trojice evropských vědců bychom se tomu ale neměli podivovat. Vysvětlení tohoto paradoxu podle nich spočívá v charakteru mimozemských cílů – ti nejpokročilejší mohou čekat na miliardy let vzdálenou budoucnost, ve které budou možné daleko rychlejší a efektivnější výpočty.

Problému, jak je možné, že jsme mimozemšťany ještě nezpozorovali, když by měli být celkem běžní, se podle nejapné otázky italského fyzika Enrica Fermiho přezdívá Fermiho paradox. Během necelých sedmdesáti let od chvíle, kdy byl formulován, vymysleli vědci stovky možných vysvětlení této nesrovnalosti.

Možná, že je život, nebo přinejmenším inteligentní život, ve vesmíru opravdu vzácný. Nebo je příliš těžké cestovat na mezihvězdné vzdálenosti. Možná se nás mimozemšťané štítí, nebo nechtějí zasahovat do našeho vývoje, a tak nás ignorují. Nebo je vůbec nezajímáme, protože pro ně nejsme poutavější než hmyz.

Vyloučit nelze ani možnost, že se všechny civilizace brzy samy zlikvidují, nebo přesunou mysli svých příslušníků do počítačové simulace. Možných vysvětlení je zkrátka mnoho, přičemž sahají od netestovatelných filosofických úvah až po tvrdě vědecké teorie.

Zatím nejnovější vysvětlení navrhla trojice evropských fyziků. Podle jejich propočtů může mezihvězdná civilizace v relativně krátkém období (na galaktické poměry) dosáhnout takového stupně rozvoje, že jí současný stav vesmíru již nebude mít co nabídnout. Jinými slovy, tito mimozemšťané o sobě budou moci prohlásit, že všechno už viděli. Zbudou jim jen ultimátní cíle – například absolutní blaženost uvnitř nějaké simulace, nebo nahromadění co největšího množství teoretického poznání.

V souladu s tím můžeme předpokládat, že se příslušníci vyspělých civilizací relativně brzy zhostí kompletní kontroly nad svými těly – ať už mistrným ovládnutím jejich biologické stránky, nebo přesunem svých myslí do strojů. Na určitém stupni rozvoje koneckonců mezi oběma procesy přestává smysl rozlišovat.

Rovněž můžeme předpokládat, že z hlediska materiálu a energie nebude dostatečně vyspělým civilizacím stát nic v cestě. Obojího je v pozorovatelném vesmíru dostatek. Jediným zbývajícím limitujícím faktorem takto vyspělých bytostí zůstane výpočetní výkon. Ať už bude jejich ultimátní cíl jakýkoli, maximalizovat ho mohou jedině maximalizováním své výpočetní kapacity.

Někoho by možná napadlo postavit co největší množství co nejdokonalejších počítačů. I tak ale budou příslušníci vyspělé civilizace narážet na omezení, která jim klade současný stav vesmíru. Problematické je zejména tzv. reliktní záření, pozůstatek období krátce po velkém třesku, který ohřívá mezihvězdný prostor o zhruba tři stupně nad absolutní nulu.

Když si uvědomíme, že voda mrzne při celých 273 stupních nad absolutní nulou, nezdá se to mnoho. I tak drobný rozdíl ale zásadním způsobem omezuje maximální dosažitelnou rychlost a efektivitu výpočtů. Vesmír ovšem postupně chladne a nejvyšší dosažitelná výpočetní kapacita geometrickou řadou roste…

Pokud by mimozemšťané s nashromážděnými zdroji počkali mnoho miliard let do budoucnosti, mohli by svou maximální dosažitelnou výpočetní kapacitu zvýšit až o neuvěřitelných 10³⁰ – to je jedlička a za ní třicet nul!

Spící civilizace

Nejlepší strategií by tak pro ně mohl být přechod do hibernace, respektive estivace, letního spánku, při kterém přečkávají příliš vysoké teploty některé druhy rostlin a živočichů. Různé jevy doprovázející rozpínání vesmíru ve velmi vzdálené budoucnosti by sice mohly i tak vyspělé civilizace ohrozit, ale také jim nic nebrání "vzbudit se" o něco dřív.

Zároveň se ovšem nedá čekat, že by příslušníci "spících" civilizací o okolní vesmír ztratili zájem úplně. V jejich zájmu by jistě bylo udržovat si nashromážděné zdroje a také základní přehled o tom, co se v jejich okolí děje. Na určité známky jejich existence, například automatické sondy, bychom tedy mohli narazit i dnes. Jen by zřejmě nejevily příliš ochoty s námi komunikovat.

Na dlouhodobé vyhlídky lidstva vrhá podobná představa určitý stín. Pokud se Země vyskytuje v doméně některé dávné a dnes "spící" civilizace, asi by nebylo nejmoudřejší na sebe poutat příliš mnoho pozornosti. Dá se totiž očekávat, že jakmile nově vzniklá civilizace začne spotřebovávat příliš mnoho zdrojů, jejich "vlastníci" zasáhnou – buď ji zapojí do svého velkého plánu, nebo prostě vyhubí.

Zásadním zlomem, při kterém spáči "otevřou jedno oko", by mohl být například vynález samoreplikujících se strojů, prostřednictvím kterých je možné za značné spotřeby zdrojů kolonizovat rozsáhlé oblasti kosmu. Na druhou stranu, pokud se setkají dvě opravdu mocné civilizace s "estivační" strategií, můžeme spíše čekat, že svůj spor urovnají bez většího konfliktu. Buď se spojí, nebo si zdroje rozparcelují. Válka by byla z dlouhodobého hlediska zřejmě příliš nákladná.

"Estivační teorie" nabízí několik možností svého testování. Pokud by na ní bylo něco pravdy, mohli bychom například očekávat nápadné inženýrské zásahy v galaktickém měřítku – například pravidelné řady hvězd neobvyklých vlastností či jejich jiné konformace vedoucí ke koncentrování materiálu na jednom místě.

Dalším cílem podobných zásahů by mohlo být odklonění galaxií od vzájemných srážek. Právě při takových událostech totiž patrně dochází k velkým a z hlediska "spících" civilizací nežádoucím ztrátám materiálu do mezigalaktického prostoru.

Vysvětlení, proč jsme ještě nenarazili na inteligentní mimozemšťany, by se tak mohlo trochu blížit hororovým představám z pera H. P. Lovecrafta. Jeho univerzum je plné nesmírně mocných vesmírných bohů, kteří ale spí, nebo čekají mimo rámec našeho každodenního světa. Lidstvo a další "nižší" inteligentní rasy většinou ignorují. Jakmile si ovšem lidí začnou z nějakého důvodu všímat, tak je zle.

V každém případě je třeba mít na mysli, že "spící mocné civilizace" jsou jen hypotézou, a to ještě hodně divokou. Dokonce i kdyby na ní bylo něco pravdy, lidí v příštích několika tisících let se podobné zjištění prakticky nedotkne. A navíc – jak podotýkají sami autoři studie – když se uchýlíme k podobnému stylu uvažování, nakonec se ukáže jako daleko pravděpodobnější možnost, že žijeme v jedné z velmi efektivních počítačových simulací prováděných vyspělou civilizací kdesi na konci vesmíru.