Uranus je výjimečný hned v několika ohledech: nakloněná osa rotace téměř vodorovně, extrémní sezónní rozdíly, chladný vnitřek — a téměř žádné známky vnitřního tepla podle starých odhadů. Dlouho se věřilo, že planeta vydává asi stejné množství tepla, které od Slunce přijímá — tedy že vnitřní tepelný tok je minimální nebo zanedbatelný. 

Nicméně vědci pod vedením Patricka Irwina z Oxfordu a Amy Simon z NASA modelovali novou energetickou bilanci Uranu — včetně všech odrazivostí, absorpcí a emisí — a dospěli k závěru, že planeta uvolňuje asi 15 % víc energie, než přijímá od Slunce. To znamená, že i ledový obr má v sobě teplo, byť slabé.

To má zásadní důsledky: Uranus by tak neměl být považován za „vyhaslý ledový nádor“, ale jako svět, který stále pomalu chladne a vypařuje své vnitřní teplo — byť velmi zvolna. 

Jak modelování odhalilo skrytý plamen

Klíčovým prvkem byla přesnější analýza albeda (míry, jak moc světla planeta odráží) a větší proměnlivost mrakových vrstev a závoje atmosféry. Původní měření často brala v potaz jen přímé odrazy; nová studie zahrnula i rozptýlené světlo, postranní odrazy a dopady planetárních mraků. 

Důležitá byla i kombinace dat z různých teleskopů – Hubble, infračervené pozorování i pozemní observatoře – které dohromady poskytly širší spektrální pohled. 

Modely rovněž ukázaly, že původní odhady emisního tepla mohly být podhodnoceny kvůli chybám v měření distribuce tepelného toku na planetární kouli. Jinými slovy — část tepla mohla být “skryta” v méně pozorovaných oblastech nebo vydána směrem mimo lineární detekci. 

Co to znamená pro geologii a evoluci Uranu

Pokud Uranus pořád vydává vnitřní teplo, napovídá to, že jeho vnitřní struktura není pasivní. Možná má vrstvy, které zpomalují únik tepla — například termální bariéry nebo vrstvy s nižší vodivostí, které izolují jádro. Teorie, že povrchové vrstvy hrubě limitují tepelný tok, jsou nyní věrohodnější.

To by mohlo vysvětlit, proč Uranus vypadá jako chladný obr — jeho vnitřní teplo jen pomalu proniká ven. To je v souladu s některými dřívějšími modely, které naznačovaly stabilní stratifikaci vnitřku Uranu, což brání konvekci a zpomaluje chladnutí. (Viz práce Nettelmann a kol. o modelech evoluce Uranu) 

Také to dává smysl v rámci srovnání s Neptunem — druhým ledovým obrem — který podle dřívějších měření vyzařuje signifikantně více tepla než přijímá, což naznačuje aktivnější vnitřní dynamiku. Uranus tak mohl mít podobné počáteční podmínky, ale vývoj jej “utlumil” do pomalejšího režimu. 

Výzvy i otázky, které zůstávají

• Jaká je struktura termální bariéry Uranu a jak hluboko sahá?

• Které mechanismy transportu tepla (kondukce, radiace, případná jemná konvekce) jsou aktivní v různých vrstvách?

• Jak velký byl dopad kolizí nebo geologických procesů na únik tepla?

• Jak to ovlivňuje naši interpretaci exoplanet typu “ledový obr” — pokud Uranus dokáže udržet skryté teplo, mohly by podobné exoplanety mít teplé jádro i přes zdánlivou chladnost.