Zelená je tráva, fotbal to je – věda!

- Člověk autor: Lukáš Grygar

Jakkoli se v něm bez hlavy neobejdete, fotbal nemá pověst sportu, nad kterým je potřeba nějak hluboce dumat. A když už, mají dumání na starost trenéři a manažeři, nikoli hráči, od kterých fanoušci čekají bleskové sprinty a prudké střely, ne bleskovou trojčlenku a prudkou logiku.

Míč Brazuca prošel i laboratořemi NASA

Míč Brazuca prošel i laboratořemi NASA,zdroj: NASA

Přesto se kolem nejpopulárnějšího sportu planety točí podstatně vyšší intelekt, než by napovídal pohled do vedení fotbalového svazu. Nevěříte? Stačí se vrátit na začátek právě vrcholícího mistrovství světa. Ceremoniální výkop měl na starosti chlapík jménem Juliano Pinto. Co na tom bylo pozoruhodného? Juliano je paraplegik.

Díky exoskeletu, tedy umělé vnější kostře, mohl od pasu dolů ochrnutý Julian symbolicky kopnout do míče. Exoskelet přitom ovládal přímo svými myšlenkami – citlivé snímače převedly mozkové impulsy do pohybu mechanické kostry.

Ceremoniální výkop

Technologie podobných náhrad, ovládaných nikoli externě, ale myšlenkami jejich nositele, zažívá v posledních letech boom, a i když má Pintův neskladný exoskelet daleko do použití v běžném životě, už teď jsou na dohled například protézy rukou, napojené na impulsy z hrudních svalů. A už teď si lze představit budoucnost, ve které budou po zeleném pažitu běhat hráči s umělými končetinami.

Zatím se ale musíme „spokojit“ s těmi z masa a kostí, ale to rozhodně nedělá problém leckterým ženám i mužům. Ideál fotbalového krasavce frčí navzdory posměšným poznámkám o nagelovaných primadonách: fotbalisté dlouhodobě vedou všemožné žebříčky a ankety sportovní krásy. Proč?

Prsty v tom má nejspíš evoluční biologie. Většina žen totiž podvědomě tíhne nejenom k síle, ale také k výdrži. Právě výdrž potřebovali pravěcí lovci, aby uhnali jinak rychlejší zvěř, a když se z pravěku vrátíme na hřiště, fotbalista na něm v průměru uběhne třikrát až čtyřikrát tolik kilometrů, kolik třeba basketbalista nebo hráč amerického fotbalu.

Neymar

Dalším faktorem je pak skutečnost, že tělo fotbalisty nemá zase tak daleko k tělu běžného smrtelníka. Zatímco čahouni z basketbalu nebo objemní hráči rugby už zasahují do oblasti sci-fi, fotbalistu si člověk snaději představí vedle sebe. A na rozdíl od hokejisty si jeho tělo může prohlédnout během hry, protože stačí otřít obličej do dresu a už světu ukazujete pekáč buchet.

No a ty dresy? To je vědecká kapitola sama pro sebe. Letos se o účastníky mistrovství staraly firmy Nike, Adidas a Puma a jejich úkol byl jasný: pomoci fotbalistům vyrovnat se s horkem, které v Brazílii panuje. V dresech tak najdete pokročilé umělé materiály, které nejenom, že odvádějí teplo a pot, ale stihnou ještě vyvíjet tlak na klíčová místa na těle, čímž má být podpořen přísun energie.

Puma

Dresy se navíc vyrábějí z recyklovaných materiálů – v případě značky Nike padne na jeden komplet 18 PET lahví. Cílem je samozřejmě co nejmenší váha, protože i ty nejmenší rozdíly se mohou v průběhu zápasu nasčítat do hodnot, které už se na výkonu projeví. A hráči klubů, kde se nové dresy před mistrovstvím testovaly, si pochvalovali právě komfort, trvající po celou dobu zápasu.

Ani hypermoderní dres vám ale nezařídí dobrého fotbalistu. Ti nejlepší nevynikají silou, rychlostí a výdrží, ale v první řadě přehledem o hře. Učebnicovým příkladem je „l'architetto“ italské zálohy, Andrea Pirlo. V rychlosti zaostává i za brankáři, ale hru čte o několik kroků před ostatními. Tenhle šestý smysl není nic mezi nebem a zemí, ale ve skutečnosti jen dobrá práce mozku i paměti.

Andrea Pirlo

Takový hráč si totiž v průběhu své kariéry ukládá do paměti jednotlivé herní vzorce, se kterými se na hřištích setkává, a mozek si je, pokud k tomu má genetické vlohy, dokáže ve správnou chvíli vytáhnout a předvídat tak další vývoj dřív, než kdyby vše zpracovával tady a teď.

Pirlo a jemu podobní hráči hru ve skutečnosti nemusí aktivně předvídat – jejich podvědomí pracuje za ně. V takovou chvíli předčí mozek ve fotbalu svaly a není to zdaleka jediný případ. Mentální kapacita má totiž co do činění i se zdánlivě fyzickými záležitostmi, jako je například technika. Míčoví kouzelníci typu Cristiana Ronalda totiž nekouzlí jen svou hbitostí, ale především schopností zpracovat v jednu chvíli celou řadu paralelních vjemů.

Cristiano Ronaldo

Zatímco obránci se Ronaldovi marně snaží vzít míč, mozek hvězdného fotbalisty pracuje na plné obrátky a stíhá přijímat i vysílat signály rychleji, než si fotbalista z okresního přeboru zaváže tkaničku. Jistě, kdyby neměl Ronaldo vytrénované návyky, tak jeho nohy nestíhají přijímat záplavu pokynů z mozku, ale mrštnost a síla by jim sama o sobě byla k ničemu.

A do čeho že se těma nohama kope? Konstrukce míčů pro mistrovství světa je už léta vrcholovou disciplínou pro odborníky přes materiály i aerodynamiku. Míč, letící vzduchem, je totiž soustava rovnic odporu vzduchu a zatímco čtyři roky nazpátek vsadili lidé z Adidasu na nepředvídatelnost a stvořili „náladový“ kopačák Jabulani, letošní Brazuca byla jeho opakem.

Tentokrát výrobci ve snaze eliminovat nepředvídatelné chování míče zašli dokonce tak daleko, že nechali míč testovat v laboratořích NASA, kde za pomoci laserů sledovali proudění vzduchu kolem jeho plochy. Na základě laboratorních výsledků pak bylo rozhodnuto poskládat Brazucu pouze ze šesti panelů oproti osmi, jako tomu bylo v případě míče Jabulani.

Brazuca v laboratoři NASA

Na fotbalu je a vždycky bude krásné, že se dá provozovat se starou vypelichanou merunou a pár taškami nebo svetry namísto branek, a že jeho základní pravidla vysvětlíte komukoli během minuty. Když jde ale o takovou událost, jakou bylo právě skončené mistrovství světa, přijde na řadu celá řada vědních oborů od psychologie po výzkum nových materiálů. Fotbal není věda – ale můžete ji z něj snadno udělat.

Tagy: fotbal MS 2014

Zdroje: Vlastní