Hypotéza simulace vychází z jednoduché, ale provokativní úvahy: pokud civilizace dokáže vytvářet stále realističtější digitální světy, je statisticky pravděpodobnější, že se vědomé bytosti nacházejí uvnitř simulace než v „základní“ realitě. Tuto myšlenku systematicky formuloval filozof Nick Bostrom na začátku tisíciletí a od té doby se stala předmětem vážných debat nejen mezi filozofy, ale i mezi fyziky a informatiky.

Až dosud však zůstávala zásadní otázka nezodpovězena: lze hypotézu simulace vůbec testovat? Kritici dlouho tvrdili, že jde o nefalsifikovatelnou teorii, a tedy mimo rámec vědy. Článek publikovaný v New Scientist ale ukazuje, že se tento pohled začíná měnit. Skupina výzkumníků navrhuje experiment založený na analýze fyzikálních limitů reality, které by mohly nést „podpis“ výpočetního systému.

Základní myšlenka je překvapivě prostá. Každý výpočetní systém má omezené zdroje – konečný výkon, paměť a rozlišení. Pokud je náš vesmír simulací, mohl by tyto limity prozrazovat prostřednictvím jemných anomálií ve fyzikálních zákonech. Konkrétně se vědci zaměřují na strukturu prostoru a času na nejmenších možných škálách, tedy tam, kde dnes narážíme na hranice kvantové fyziky.

Jedním z klíčových nástrojů má být extrémně přesné měření náhodnosti. V simulovaném světě by totiž „náhoda“ nemusela být skutečně náhodná, ale generovaná algoritmicky. Pokud by se podařilo odhalit systematické odchylky od očekávané kvantové náhodnosti, mohlo by to naznačovat existenci skrytého výpočetního rámce. Podobné testy už dnes hrají roli v kvantové kryptografii, kde je pravá náhodnost klíčová.

Další část experimentu se zaměřuje na limity výpočetní složitosti samotného vesmíru. Fyzikální zákony často umožňují extrémně elegantní matematický popis, ale zároveň vykazují tvrdá omezení, například maximální rychlost šíření informace danou rychlostí světla. Někteří fyzici spekulují, že tyto limity mohou odpovídat optimalizacím typickým pro výpočetní systémy, nikoli nutně pro „přirozený“ svět.

Skeptici však upozorňují, že jakýkoli zjištěný limit může mít čistě fyzikální vysvětlení, které se simulací nesouvisí. Rozlišit mezi fundamentálním zákonem přírody a artefaktem simulace bude mimořádně obtížné. Autoři experimentu to přiznávají, ale tvrdí, že cílem není definitivní důkaz, nýbrž zúžení prostoru možností. Jinými slovy: buď simulaci postupně vyloučíme, nebo zjistíme, že některé její předpovědi překvapivě dobře odpovídají realitě.

Zajímavým vedlejším efektem tohoto výzkumu je jeho dopad na filozofii vědomí. Pokud by se ukázalo, že realita má výpočetní povahu, znamenalo by to, že vědomí může vznikat i v čistě digitálním prostředí. To by mělo zásadní důsledky pro etiku umělé inteligence, digitální bytosti a otázku, co vlastně znamená „existovat“.

Hypotéza simulace také vrhá nové světlo na takzvané jemné vyladění vesmíru. Fyzikální konstanty mají hodnoty, které umožňují vznik složitých struktur a života. Zatímco někteří to vysvětlují existencí multivesmíru, simulace nabízí alternativní výklad: hodnoty konstant mohou být jednoduše nastavené parametry systému, optimalizované pro určité cíle, například stabilitu nebo pozorovatelnost.

Pro běžného člověka se může zdát otázka simulace čistě akademická. Pokud žijeme v simulaci, co se tím vlastně mění? Mnozí filozofové tvrdí, že prakticky nic. Emoce, vztahy i utrpení zůstávají skutečné bez ohledu na ontologický status reality. Jiní však namítají, že by to zásadně změnilo naše chápání smyslu existence a odpovědnosti, zejména pokud by bylo možné simulaci ovlivnit nebo dokonce ukončit.

Autoři experimentu zdůrazňují, že jejich práce není snahou „dokázat Matrix“. Jde spíše o rozšíření hranic vědy směrem k otázkám, které byly dlouho považovány za netestovatelné. Podobně jako kdysi otázka atomů nebo zakřivení prostoru se i simulace může z okraje vědeckého diskurzu přesunout do jeho středu.

Ať už experiment dopadne jakkoli, jedno je jisté: hranice mezi fyzikou, filozofií a informatikou se rychle stírá. Otázka, zda žijeme v simulaci, už není jen intelektuální hříčkou. Stává se testovatelnou hypotézou, která nutí vědce znovu promýšlet samotné základy reality. Možná nakonec zjistíme, že vesmír není ani „skutečný“, ani „umělý“ v tradičním smyslu – ale něco zcela nového, co teprve začínáme chápat.