Jak shrnuje ve svém žurnálu vědecký časopis Science, demokratický, nebo lépe řečeno kolektivní, způsob vlády nebyl v předmoderní době s největší pravděpodobností vlastní pouze Athénám a několika dalším městům ve starověkém Řecku či středověké Evropě. O svou moc a správu říše se s širokými vrstvami obyvatel patrně dělili i vládci mnoha dalších společností roztroušených po celém světě.

Pravda, jejich obyvatelé zřejmě nevolili své zástupce u svobodných voleb v dnešním slova smyslu, rozdíl oproti autokratickým společnostem řízeným jedním svrchovaným a dědičným panovníkem ale mohl být značný. Dokonce tak výrazný, že se projevil i na rozvrhu měst a dalších materiálních pozůstatcích starověkých civilizací, ke kterým dnes mají přístup archeologové.

Převaha autokratů

První, kdo přišel s myšlenkou o zastoupení kolektivního způsobu vládnutí ve střední Americe, ale i jiných málo prozkoumaných státních útvarech po celém světě, byl patrně americký antropolog Richard Blanton. V devadesátých letech, kdy svou hypotézu navrhl, ovšem nebyly archeologické doklady tak bohaté, aby ji dokázaly definitivně potvrdit nebo vyvrátit. Středoamerické objevy z posledních let však Blantonovu názoru silně nasvědčují.

Hlavní města starověkých Olméků, jejichž říše dosáhla vrcholu na přelomu našeho letopočtu, královská města Mayů, nejmocnější město Aztécké říše Tenochtitlán a další sídla vykazují jasné znaky autokratického způsobu vlády typického pro většinu starověkých říší. Jejich sídla sestávala z monumentálních chrámů a paláců přetékajících luxusním cizokrajným zbožím.

Archeologové v nich také na každém kroku narážejí na portréty, rytiny a sochy panovníků, často v nadživotní velikosti. Historie panovnické rodiny a památné skutky, které se udály za vlády toho kterého panovníka, v nich také často byly zvěčněny do kamene. Příbytky poddaných v těchto sídlech oproti tomu byly často umístěny na samotné periferii, nebo se vůbec nedochovaly.

Demokracie s limity

Některá středoamerická sídla – například Monte Albán, hlavní město Zapotéků, nebo Tlaxcallan, hlavní rival aztéckého Tenochtitlánu – ovšem vyhlížejí diametrálně jinak. Připomínky vládců jsou zde spíše decentní, paláce a chrámy daleko skromnější. Tato města jsou také rozvolněnější, často decentralizovaná a s několika náměstími, přičemž příbytky běžných občanů se v nich zásadně neliší od obydlí vyšších vrstev.

Ani výbava domácností v nich nevykazuje extrémní rozdíly. Správní budovy, například sněm volených zástupců, se navíc v některých případech nachází úplně mimo město. Vše naznačuje tomu, že do správy těchto sídel měli co mluvit široké vrstvy obyvatel. Z rozvrhu městského plánu a dochovaných zlomkovitých záznamů místních obyvatel či španělských dobyvatelů lze samozřejmě usuzovat i na další rysy místní vlády, s jistotou toho však více můžeme prohlásit jen málo.

V přírodě a společnosti jen máloco platí absolutně. Stejně tak i ve střední Americe můžeme nalézt přechody mezi oběma styly městského (a patrně i politického) uspořádání. Na některých místech se také patrně oba styly vlády střídaly. Obecně ale, zdá se, platí, že autokraticky řízená města čerpala své bohatství spíše z obchodu s drahým cizokrajným zbožím, podobně jako obchodní centra středověkého orientu nebo dnešní ropné velmoci. Demokraticky či kolektivně uspořádané společnosti vykazovaly spíše rysy větší soběstačnosti. Zpravidla oplývaly silnou byrokracií, pokročilejšími státními službami a hlavní část bohatství získávaly z daní. Panovník v nich byl už z definice pod alespoň částečnou kontrolou svých poddaných.

Ostrov svobody

Tlaxcallan není zcela neznámý ani znalcům historie. Jeho dějiny jsou pohnuté a zánik splňuje všechny rysy antické tragédie. Po staletí se toto kolektivně spravované město bránilo jen pár desítek kilometrů vzdálenému rozpínavému Tenochtitlánu. Postupně se z něj stal ostrov svobody uprostřed obrovské autokraticky řízené aztécké říše a útočiště nejrůznějších odpůrců a protivníků Tenochtitlánu.

S příjezdem Španělů pod vedením Hernána Cortése vycítili místní svou šanci a síly evropského dobyvatele všemi zdroji podporovali. S vítězstvím Španělska však byly sečtené i dny dlouholeté republiky. Město zaniklo a po získání osamostatnění Mexika se jeho název stal symbolem zrady a kolaborace.

Lekce, které vyplývají z dějin střední Ameriky, jsou každopádně mimořádně důležité v kontextu dnešního nestálého světa. Stále jasněji se ukazuje, že předkolumbovské Mexiko si rozdrobeností městských států a větších i menších, volnějších i spjatějších říší nezadalo se starověkým Řeckem nebo středověkou a raně novověkou Itálií.

Rovněž se zdá, že demokratický či kolektivní způsob vlády není unikátní jen pro Evropu a zároveň že není věčný nebo samospásný. Různé způsoby vlády se při zpětném pohledu na dějiny středoamerických říší mění velmi často a dlouhodobě udržet způsob vlády výhodný i pro široké vrstvy obyvatel nemusí být nic snadného.