Dosáhli už lidé maxima dlouhověkosti? Demografický článek spustil mezi vědci bouři

- Člověk autor: Jan Toman

Týden co týden se na stránkách odborných i méně odborných tiskovin můžeme dočíst, že velký průlom v prodlužování lidského věku je na dosah ruky. Výroky, jako že "už dnes mezi námi žijí lidé, kteří oslaví tisícovku", nejsou výjimkou. Zdánlivě tomu nasvědčuje téměř vše – nové lékařské postupy, pokroky v oblasti molekulární biologie slibující přímé zásahy do naší genetické výbavy, chemické látky zvyšující životnost buněk i experimenty na laboratorních zvířatech, jejichž život se prostřednictvím dietetických postupů, genetických manipulací a nejrůznějších chemikálií daří prodlužovat velmi výrazně. 

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: ThinkStock

Studium lidské demografie, zejména zvyšování naděje na dožití a počtu extrémně dlouhověkých lidí, ale vybízí k daleko větší opatrnosti. Nejen, že se naděje na dožití více než 110 let zvyšuje jen velmi pomalu, ale je dokonce možné, že lidé už svého maxima dosáhli a bez zásadního medicínského průlomu se jejich maximální věk už nezvýší. To alespoň tvrdí trojice amerických vědců, přičemž jejich názory vyvolaly mezi výzkumníky lidské dlouhověkosti doslova bouři.

Abychom uvedli aktuální zjištění do historického kontextu, nejedná se vlastně o nic moc nového. Už v průběhu 20. století řada badatelů dospěla k závěru, že je lidský věk ohraničen shora. Prostřednictvím kvalitní lékařské péče, zejména snížením novorozenecké úmrtnosti, tak lze po jistou dobu průměrný věk dožití zvyšovat. Nakonec se ale tento nárůst zastaví poblíž teoretického maxima, za které bylo považováno zhruba 85 let.

Někteří lidé se samozřejmě mohou dožít, třeba i velmi výrazně, vyššího věku. Průměr se ale bude pohybovat na této úrovni. Výzkum problematiky stárnutí ovšem tyto názory nahlodal. Ukázalo se, že smrt jedince není v genomu nijak "předprogramováaná". Neslouží pro dobro celého druhu, ale jde spíše o politováníhodný důsledek protichůdných tlaků investovat zdroje do růstu, údržby a rozmnožování.

Pokud by určitý jedinec investoval maximum zdrojů do údržby, potenciálně by mohl být nesmrtelný. V přírodě by ho ale brzo zabila nějaká infekce, parazit, nebo útok predátora. Z hlediska přirozeného výběru by navíc prohrál s těmi příslušníky svého druhu, kteří by více investovali do růstu a rozmnožování.

V reálné situaci je tak optimální strategií zdroje rozdělit rovnoměrně a „smířit se“ s tím, že orgánové soustavy i celé tělo jednou selžou – jedinec zemře. Pokud bychom ale dokázali proces postupného opotřebování orgánů zpomalit, potenciální věk příslušníků libovolného druhu by se prodloužil.

Pomocí relativně jednoduchých postupů se vědcům podařilo prodloužit průměrný věk dožití u celé řady laboratorních organismů. Stejně tak se v průběhu 20. a 21. století velmi výrazně zvýšil průměrný věk dožití u lidí obývajících vyspělé lidské společnosti.

Trojice zmiňovaných newyorských výzkumníků ovšem zdokumentovala, že k nárůstu průměrného věku dožití nepřispívají všechny věkové úrovně stejně. Zatímco se rapidně zvyšovala naděje na dosáhnutí sedmdesátky, osmdesátky nebo dokonce devadesátky, naděje na dožití se opravdu vysokého věku – nad 110 let – se přes všechny medicínské pokroky zvyšovala jen velmi pozvolna. V 80. letech 20. století potom dokonce měla dosáhnout svého maxima a nadále se nezvyšovat vůbec nebo jen velmi pomalu.

Podobný obrázek ukázalo i studium rekordů v lidské dlouhověkosti. Maximální věk dožití dnes drží Jeanne Calment, která zemřela roku 1996 ve věku 122 let. Občas se sice objeví ještě senzačnější údaje, ty ale nejsou důkladně ověřené. Když tento případ, stejně jako všechny ostatní nejvyšší věky úmrtí v daných letech, vynesli výzkumníci do grafu, ukázal se jasný trend.

Zhruba do poloviny 90. let se maximální věk úmrtí v daných letech zvyšoval. Poté ale dosáhl maxima a podle dostupných dat se začal spíše pozvolna snižovat. Pravděpodobnost, že by se někdo dožil v daném roce více než 125 let je extrémně malá – okolo 1:10000.

Velmi podobně dopadlo i srovnání druhých, třetích, čtvrtých a pátých nejvyšších roků dožití v daných letech. Všechny dosáhly maxima v polovině 90. let. Lidé se tedy sice v průměru dožívají vyššího věku, maximální věk dožití se ale už pěkných pár let nezvyšuje.

Od srovnatelných výzkumů podniknutých v průběhu 20. století se tento liší množstvím a kvalitou dat. I tak je ale případů velmi dlouhověkých lidí jen málo a uvedené závěry jsou zatím jen předběžné. V budoucnu se může ukázat, že se maximální věk dožití i pravděpodobnost, že se jej dožije více lidí, stále zvyšují.

Právě z těchto důvodů se výzkum stal terčem mnoha konkurenčních výzkumníků na poli dlouhověkosti. Jak ale autoři podotýkají, když selhává jedna orgánová soustava, patřičný medicínský zásah dokáže člověku zachránit a výrazně prodloužit život. Když ale začnou selhávat všechny orgány – což je přesně to, co se děje v extrémně vysokém věku – ani ti nejlepší lékaři nemohou dělat nic.

Geny, které ovlivňují fungování a opotřebování jednotlivých orgánů jsou tak různorodé a je jich tolik, že ve svých vlivech na organismus vytvářejí hustou síť. Jednotliví lidé se navíc liší v tom, jaké varianty genů – alely – nesou. Proto si lze jen těžko představit jednoduchý zásah, který by komplexně zvýšil maximální věk člověka.

Na druhou stranu, v možnostech medicíny začínají být techniky dříve naprosto nepředstavitelné – metody, které jsou na úplně jiné kvalitativní úrovni než techniky 20. století. Nakonec je tak otázka zvyšování maximálního věku dožití u člověka stále otevřená. Potenciálně je možné, ale zřejmě vyžaduje revoluční zásah do lidské přirozenosti.

Tagy: genetika zdraví a životní styl věda a poznání evoluční biologie

Zdroje: Vlastní