V poslední době meziledové navíc do svého prostředí čím dál větší silou zasahuje i člověk. Rozhodně by nás tedy nemělo překvapovat, že některé dnes naprosto nehostinné oblasti byly v minulosti velmi úrodné. Snad nejznámějším příkladem je největší poušť na Zemi, Sahara.

Charakter oblasti, kde dnes nalezneme Saharu, se v minulosti měnil jako na houpačce. Podle nejnovějších výzkumů se zdá, že v poslední době ledové byla Sahara podobně suchá jako dnes. Na samém konci tohoto období však nastala razantní změna.

Z dosud ne úplně prozkoumaných příčin začaly do saharské oblasti pronikat monzunové deště a poušť se zazelenala. Do mozaikovité krajiny, kde se střídaly savany, lesíky a jezera spojená drobnými toky, se záhy nastěhoval člověk i africká zvířata, jako například sloni, žirafy, nosorožci, krokodýli a hrochové.

Co všechno lze vyčíst z vaření a uchovávání potravy

 

Stejně náhle, jako se Sahara zazelenala, ovšem opět vyschla. Před nějakými 5,5 tisíci lety zmizely poslední větší úrodné oblasti a Sahara se vrátila k původnímu pouštnímu charakteru, který ji zůstal dodnes. Na "ztracený ráj" dnes upomínají jen nástěnné malby, kosti a pozůstatky po činnosti jeho obyvatel.

Právě na tyto pozůstatky se zaměřil tým italských a britských vědců. Konkrétně se výzkumníci rozhodli prozkoumat zbytky keramických nádob starých 10 200 až 8400 let z nalezišť Takarkori a Uan Afuda v dnešní Libyi.

Výrobu keramiky vynalezli naši předkové před asi 16 tisíci lety ve východní Asii. Zdá se ale, že nezávisle na tomto prvním průlomu byly techniky zpracování hrnčířské hlíny objeveny také v Africe, a to asi před 12 tisíci lety. Keramické nádoby mohly lidem posloužit mnoha způsoby.

Ač se to dnes zdá triviální, už samotný fakt, že naši předkové mohli uschovat potraviny na horší časy a chránit je před vlivy okolního prostředí, byl průlom. Možná ještě významnější ale byla možnost nasbírané či ulovené suroviny povařit.

Škrob přítomný v rostlinných pletivech se tak stal stravitelnějším, toxické rostliny jedlými a zdroje obecně snáze poživatelnými. Syrové maso nebo tuhé hlízy stěží ukousne dospělý. Stačí je však povařit a lze je servírovat i malým dětem.

Keramické hrnce staré přes 10 tisíc let

Můžeme ale dnes nalézt nějaké stopy po dávném vaření? Výzkumníci podrobili organické zbytky na stěnách nádob sérii fyzikálně-chemických měření založených na chromatografických a spektroskopických metodách. Mohli tak odhalit chemické složení látek a potažmo jejich původ – živočišný nebo organický, potažmo z jakého zvířete nebo rostliny pocházejí.

Z 81 takatorských vzorků 29 odpovídalo spíše živočišnému původu, zatímco 38 rostlinnému. Ve zbylých nádobách buď staří saharané zpracovávali směs zvířecích a rostlinných surovin, nebo jejich obsah často měnili. Z 22 analyzovaných vzorků pocházejících z jeskyně Uan Afuda potom mělo rostlinný původ celých 18.

Organické zbytky se v pouštním prostředí zachovaly tak dobře, že umožnily dokonce ještě jemnější rozlišení. Složení rostlinných olejů například napovídá, že v některých nádobách obyvatelé Sahary zpracovávali přednostně semena trav či přímo divokých předchůdců obilnin. V jiných nádobách naopak docházelo ke zpracování rostlinných listů a stonků.

Další důkazy naznačují, že sahařané často využívali rostliny rostoucí u vody či přímo ve vodě – například třtiny nebo rdesty, jejichž části jsou jedlé. Charakter organických sloučenin navíc naznačuje, že byly rostliny tepelně zpracované. Přinejmenším v některých nádobách se tak nepochybně vařilo. Badatelé si tak mohli připsat objev nejstaršího záznamu o vaření v keramických nádobách – starého více než 10 tisíc let.

Záhada palmového oleje

Neméně zajímavým objevem je, že saharská savana byla zřejmě tak úrodná, že místním obyvatelům k přežití bohatě stačilo sklízet rostliny, které vyrostly divoce v okolí jejich sídlišť. Přechod k pastevectví a zemědělství tak byl v této oblasti pozvolnější a pomalejší než jinde. Lidé jednoduše před nějakými 4,5 tisíci lety přijali za svá stejná zvířata a rostliny, jaké využívali už po tisíciletí.

Přesto zůstává několik záhad. Chemické analýzy některých nádob například ukázaly neobvykle vysoké zastoupení kyseliny laurové a myristové, které jsou charakteristické pro palmový olej. Palma olejná však podle dostupných důkazů rostla v prehistorické době pouze v jihozápadní Asii.

Probíhal snad už v tak dávné době dálkový obchod mezi různými oblastmi? Nebo jde jen o chybu měření či důsledek přílišného poškození tisíce let starých vzorků? Zatím nevíme. Archeologickým pozůstatkům z nitra Sahary se ale jistě vyplatí i nadále věnovat zvýšenou pozornost.