Přinejmenším v našich končinách se to opravdu stalo téměř lidovou moudrostí. Jak se ale ukazuje, interakce mezi barvou či intenzitou osvětlení a příznaky migrény jsou složitější a řada zavedených teorií o jejich souvislosti se může sesypat jako domeček karet. Jakékoli nové poznatky o tlumení migrény jsou přitom nesmírně přínosné – udává se, že je tímto vyčerpávajícím onemocněním někdy za život zasažen až každý desátý člověk.

Migréna je úporné chronické onemocnění, které se projevuje intenzivní bolestí hlavy a většinou i dalšími příznaky, jako je nevolnost, přecitlivělost na světlo a na hluk, pulzy bolesti uvnitř lebky nebo slabost či ztuhlost krčních svalů.

Často ji doprovází takzvaná aura, která se projevuje smyslovými změnami – zejména poruchami zraku, které přechází až v abstraktní zrakové halucinace. Rozhodně nejde o žádnou malou nepříjemnost.

Záchvat migrény, který může trvat až několik desítek hodin, spolehlivě vyřadí většinu osob z normálního fungování. Bolest hlavy při migréně je přitom velmi specifická a často se omezuje jen na jednu polovinu hlavy, podle čehož dostalo onemocnění i své jméno.

Z velké části je přitom migréna stále záhadou. Není například jasné, co přesně ji způsobuje. Na její rozvoj a závažnost mají vliv genetické předpoklady, ale také prostředí a psychický stav jedince. Náchylnost k migréně navíc ovlivňují hormony a jejich kolísání. I proto migréna častěji postihuje ženy.

Intenzitu záchvatů také výrazně ovlivňují vnější faktory. Některé výzkumy ukázaly, že jejich průběh zhoršuje světlo krátkých a dlouhých vlnových délek. V poslední době dokonce vyšlo najevo, že barva a intenzita světla ovlivňuje intenzitu bolesti při migréně také u některých slepců. Konkrétně u lidí s fatálně porušenou sítnicí a nefunkčními světločivnými buňkami, kteří ale dokáží do jisté míry vnímat světlo hlubšími vrstvami nervových buněk oka.

Právě oční "nezrakové" vnímání, které zaznamenává jen vlastnosti světla a ne konkrétní obrazy, by mohlo být pro migrénu a řadu dalších neuropsychologických stavů člověka klíčové.

Rozhodně platí, že je velká většina lidí trpících migrénou při záchvatech citlivá na světlo. Zvláště intenzivní světlo zhoršuje jejich bolest hlavy a mají tendenci se mu vyhýbat. V nejnovějším výzkumu proto badatelé nejprve nechali dobře vidící dobrovolníky se záchvatem migrény odpočinout ve tmě a zhodnotit své obtíže, konkrétně intenzitu bolesti, její pulzování, s ní spojenou zesláblost svalů a lokalizaci bolesti v hlavě.

Následně je posadili k specializovanému přístroji schopnému osvítit zorné pole pokusné osoby světlem libovolné barvy a pomalu zvyšovali jeho intenzitu. Nejprve otestovali reakce na bílé světlo, potom na modré, zelené, žluté a červené. Postupovali vždy od sotva rozeznatelného šera až po ozáření odpovídající plně osvětlené kanceláři.

Výsledky tohoto experimentu sice potvrdily některé dřívější domněnky, ale celkově výzkumníky překvapily. Jak se ukázalo už dřív, zvláště nepříjemné bylo osobám s migrénou modré světlo. Podobně ale jejich bolesti zhoršovalo i světlo bílé, žluté a červené. Při maximálním osvitu hlásilo zhoršení bolesti kolem 80 procent účastníků experimentu.

Výrazně odlišný efekt ovšem mělo světlo zelené, které mělo vliv jen na polovinu osob s migrénou, přičemž u celých 20 procent osob bolesti spíše zmírnilo.

Ještě zajímavější výsledky přineslo podrobnější vyčíslení, jak moc se bolest při které barvě světla změnila. Pokud se zaměříme jen na zhoršení, při modrém a červeném osvětlení se zhoršila v průměru téměř o 20 procent, při bílém a žlutém světle o 15 procent, ale při zeleném o méně než 5 procent.

Právě při zeleném světle, zejména v zeleném příšeří, se přitom bolest daleko častěji zmírnila, a to až o 15 procent. Bílé a zelené světlo také daleko méně často způsobovaly stěhování bolesti, zhoršení pulzování bolesti a slabosti svalů.

Proč zrovna zelené světlo?

Po tak zajímavých výsledcích se výzkumníci rozhodli prozkoumat i jejich možné příčiny. Nejprve pomocí elektroretinografu zaznamenali elektrickou aktivitu vybuzených zrakových buněk a porovnali její rozdíly při ozáření světlem různých barev. Zelené světlo vesměs vzbuzovalo menší aktivitu než bílé, modré a červené. Výsledky jako celek naznačily, že jsou za ně zodpovědné nejspíše zrakové pochody spojené s očními buňkami citlivými na barvy – čípky.

K ovlivnění aktivity očních buněk totiž docházelo i v takovém nastavení, na které nebyly schopné zbývající oční buňky – tyčinky citlivé na úroveň světla a kontrast – reagovat. Následné experimenty na potkanech ukázaly, že jsou informace spojené s barvou světla intenzivně zpracovány v thalamu, "převodníkové" části mozku. Buňky thalamu opět méně vybudilo zelené světlo než světlo ostatních barev, zejména modré. Mozková kůra, která byla dříve v tomto ohledu považována za zásadní, stojí až na konci dráhy a hraje spíše sekundární roli. Ne ovšem nedůležitou.

Není žádným tajemstvím, že má barva světla komplexní vliv na neuropsychologický stav člověka – červená nás dokáže nabudit, zatímco modrá nebo zelená spíše uklidnit. Právě spojení mnoha drah na nejrůznějších úrovních, vzpomínek, pocitů a automatismů, které jsou ovlivněné barvou světla, zajišťuje mozková kůra. V souladu s předchozími poznatky byla mozková kůra opět nejméně vybuzená zeleným světlem.

Možná tak vůbec není daleko doba, kdy půjde mírnit příznaky migrény pomocí speciálních brýlí propouštějících jen světlo určité barvy. Poznatky o uklidňující roli zeleného záření ale můžeme s klidem využít už dnes.