Skupina amerických psychologů na tuto otázku odpovídá rázné "ano", přičemž míru naší empatie podle nich mohou snižovat i obyčejné léky proti bolesti.

Základy empatie leží podle většiny odborníků v naší schopnosti představit si vlastní osobu na místě někoho druhého. Tomuto závěru nasvědčují i neurologické výzkumy. Při pozorování cizího utrpení nebo dokonce jen přemýšlení o takovém příkoří se aktivují stejné dráhy, jaké jsou odpovědné za vnímání naší vlastní bolesti.

Jsou to ale opravdu naprosto totožné části mozku? Nebo se jen dráhy pro empatii a vnímání bolesti kříží a doplňují?

Na tyto otázky nám zatím moderní technika odpovědět nedokáže. Leccos by ale mohl naznačit odlišný přístup. Silnou indicií pro intimní propojení obou drah by mohlo být snížení empatických schopností po podání bolest tlumících medikamentů. Pomocí podobného postupu se už dříve podařilo dokázat úzké spojení mezi vnímáním fyzického a psychického utrpení. Může nám ale něco říct k empatii?

Skupina amerických psychologů se zaměřila na dobře známý paracetamol, důležitou složku mnoha léků proti bolesti. Ve Spojených státech jde o nejrozšířenější substanci potlačující bolest, v průměru ji během týdne užívá téměř čtvrtina všech dospělých obyvatel země.

Také v Česku se každý rok prodají miliony balení léků obsahujících tuto chemickou látku, takže ji s největší pravděpodobností má ve své domácí lékárničce i většina čtenářů tohoto článku.

Nejprve museli výzkumníci sehnat dostatek dobrovolníků. Polovině z nich podali roztok s paracetamolem, druhé polovině jen neškodné placebo bez medicínského účinku. Zhruba po hodině měli všichni účastníci hodnotit osm krátkých příhod popisujících fyzickou, nebo psychickou bolest – například příběhy o tom, jak se někdo řízl do prstu nebo si přibouchl ruku do dveří, případně scénky zahrnující neúspěch při přijímačkách nebo pomluvy na účet vlastní osoby.

Následně měli hodnotit, jak silná byla bolest, kterou osoby v příbězích zažívaly, jak velký soucit to v nich vyvolává a jak silnou úzkost zažívali při čtení příhod oni sami. Po vyhodnocení výsledků se ukázalo, že paracetamolem ovlivněné osoby hodnotily cizí fyzickou i psychickou bolest prokazatelně jako nižší, nesoucítily s ostatními tolik a zdaleka se při tom necítily tak špatně, jako osoby, které před experimentem dostaly jen placebo.

To ovšem navnadilo výzkumníky k dalšímu kolu pokusů. Při něm zopakovali úvodní experiment, ale navíc přidali i několik dalších. Nasadili účastníkům sluchátka a nepředvídatelně do nich pustili nepříjemně hlasitý zvuk.

Lidé měli následně hodnotit, jak moc nepříjemný pro ně hluk byl, jak velké utrpení podle nich způsobil ostatním, jak velkou úzkost to v nich vyvolává a jak moc s ostatními soucítí. Nakonec jim předvedli počítačovou hru. Tři osoby si v ní házely míčem. Po chvíli ovšem dva hráči začali třetího ignorovat a hráli si jen mezi sebou. Účastníci měli opět hodnotit psychické utrpení jednotlivých hráčů, vlastní soucit s nimi a míru úzkosti, kterou v nich podobný průběh hry vyvolal.

Při opakování úvodního pokusu se potvrdil vliv paracetamolu na snížení obav o osoby, kterým bylo fyzicky nebo psychicky ublíženo, a snížení vlastních úzkostných pocitů při čtení konkrétních příhod.

Kupodivu se neopakovalo snížené hodnocení cizí bolesti, ale za to zřejmě může malý počet pokusných osob. Zato se potvrdila celá řada dalších předpokladů. Osoby ovlivněné paracetamolem hlásily prokazatelně nižší utrpení, které jim přivodil nepříjemný zvuk, a za nižší navíc pokládaly i utrpení ostatních. Jak se dalo čekat, o ostatní rovněž vyjádřily nižší obavy a necítily se z jejich stavu tak špatně.

Podobné výsledky přinesl i experiment s počítačovou hrou. Vyloučení třetího hráče v "nadopovaných" jedincích nevyvolávalo tak špatné pocity, neměli o něj tak velkou starost a jeho utrpení hodnotili jako nižší, než medikamentem neovlivněná kontrolní skupina.

Když dali výzkumníci všechny výsledky pomocí pokročilých statistických metod dohromady, vyšlo jasně najevo, že požití paracetamolu v jejich výzkumu snižovalo zažívanou psychickou bolest, hodnocení fyzické a psychické bolesti u ostatních, soucit s ostatními i vlastní negativní pocity z cizího utrpení.

Paracetamol ale zároveň neovlivnil to, jak moc negativně nebo pozitivně účastníci hodnotili jednotlivá příkoří. Jeho účinky tak rozhodně nepramení jen z jednoduchého vyrovnání nálady a utlumení emocí.

Jak se ukazuje, kromě celé řady dalších vedlejších účinků mohou docela běžné léky ovlivňovat i některé naše osobnostní rysy, třeba míru empatie. Některé naměřené efekty paracetamolu navíc nebyly vůbec slabé, byť celá řada každodenních zážitků může naši empatii ovlivnit ještě výrazněji. Běžné léky ovšem užívá každý den podstatná část populace.

Zůstává tak nezodpovězenou otázkou, jestli jejich běžné používání nemůže v delším časovém horizontu ovlivnit i společnost jako celek…