Kromě lidských žen se podobný jev vyskytuje jen u dvou druhů kytovců – kulohlavce Seiboldova a kosatky dravé. Evoluční biologie přitom dosud nedokázala spolehlivě odpovědět, proč vlastně lidské ženy přechodem procházejí, ani zda jsou faktory stojící za brzkým ukončením reprodukce u lidí a kytovců stejné. Pokud by ale mezi třemi druhy sdílejícími tak podivnou adaptaci souvislost nebyla, jednalo by se až o moc velkou náhodu…

V případě, že by lidské reprodukční schopnosti končily ve stejném věku u obou pohlaví, by vlastně o žádnou evoluční záhadu ani jít nemuselo. Mohlo by se jednat o pouhý důsledek moderního způsobu života, který lidem umožnil dožívat se daleko vyššího věku, než kdy v divoké přírodě bylo možné. Naši předkové by v takovém případě zemřeli dávno před tím, než by se úbytkem svých reprodukčních schopností vůbec museli zabývat. Opak je ovšem pravdou – zatímco muži mohou plodit děti v zásadě do konce života, u žen končí reprodukční období kolem padesátého roku života.

Tradičně se přítomnost přechodu u žen vysvětluje "efektem babiček" – starší ženy na úsvitu lidské evoluce mohly přispět k úspěchu svých genů spíše prostřednictvím pomoci dcerám s péčí o vnoučata než produkcí vlastního potomstva. Jejich zkušenosti měly cenu zlata a od věci nebylo ani občasné pohlídání příbuzné drobotiny. Ke vzniku klimakteria navíc mohla přispět specifická vlastnost lidských populací spočívající v dělení zdrojů.

Jak ale ukázaly nejrůznější modely, babičkovská výpomoc sama o sobě k tak výrazné změně životního cyklu zřejmě vést nemohla. Není jasné, proč by babičky neměly nadále produkovat i vlastní děti, nebo se této možnosti dokonce nevratně vzdaly.

Teorie reprodukčního konfliktu

Alternativní hypotézou je teorie reprodukčního konfliktu. Podle ní mohlo dojít ke vzniku přechodu jen za určitého nastavení migrace mezi skupinami, charakteru párování a rizika úmrtí. Konkrétně v případě, kdy se v průběhu života každé samice výrazně zvyšuje její příbuznost s členy skupiny, což je stav typický právě pro lidi a některé kytovce.

U lidských předků za ním stála migrace žen mezi tlupami spojená s párováním uvnitř skupiny. Mladším ženám se tak vyplatilo investovat přímo do rozmnožování, zatímco starší ženy, které už s muži z místní skupiny zplodily mnoho dětí, mohly přispět k šíření svých genů spíše pomocí vlastním potomkům. Ba co víc, kdyby se dále množily samy, jejich motivace zvýhodňovat vlastní potomstvo před vnoučaty by byla relativně nízká a oproti mladším samicím s jasnou preferencí by tak byly v nevýhodě.

Sociální zvyky kosatek a kulohlavců se od lidských výrazně liší – mláďata zůstávají součástí skupiny a páří se s příslušníky jiných hejn. Důsledky této společenské struktury jsou však podobné. Čím starší je samice, tím příbuznější se v průměru stává členům vlastní skupiny, mezi kterými roste zastoupení jejích přímých potomků.

Situace u většiny ostatních savců, kde migrují mezi skupinami převážně samci, je odlišná. V extrémních případech dokonce mohou potomci, zejména samice, nejlépe pomoci šíření vlastních genů prostřednictvím pomoci matkám.

Ověření v praxi

Teorie hezká, ale podporují ji nějaká data? Skupina britských, kanadských a amerických biologů se ji rozhodla otestovat s pomocí údajů nasbíraných za léta sledování pacifických kosatek. Jejich samice začínají s reprodukcí okolo patnácti let věku a přechodem procházejí mezi třicítkou a čtyřicítkou. Následně ovšem žijí ještě mnoho let, pomáhají mladým a často vedou skupinu, přičemž využívají nashromážděné zkušenosti.

Zcela běžně se, na rozdíl od samců, kteří umírají okolo třicítky, dožívají devadesáti až sta let. Březí samice spotřebují o více než 40 procent energie víc a ani potom není přežití jejich potomka zajištěné. Opravdu staré samice jsou potom jakýmisi "matkami rodu", neboť jsou spřízněné takřka se všemi ostatními členy hejna. Reprodukční konflikt mezi generacemi u nich tedy teoreticky může zuřit naplno.

Výsledky potvrdily teoretická očekávání. Potomkové starých matek, kterým ve skupině reprodukčně konkurovaly dcery, měli zhruba 1,7krát nižší pravděpodobnost, že se dožijí patnácti let věku. Za vším zřejmě stojí dělení o zdroje. Zatímco mladé matky vydělají na nadržování vlastním potomkům, staré matky, kterým jsou příbuzné i jejich dcery a vnučky, šíření svých genů nejefektivněji pomohou rovnoměrným rozdělením potravy ve skupině.

Výsledky dokonce ukázaly, že je za většiny situací výhoda potomků mladých matek hned dvojnásobná – jejich matky jim nadržují a zároveň mohou těžit ze zkušeností a péče babiček. Za takové situace je pro starší samice výhodnější vlastní potomstvo, které by bylo oproti potomstvu mladých samic v nevýhodě, vůbec neprodukovat a pouze vypomáhat svým příbuzným.

Lidská evoluce se mohla ubírat velmi podobným směrem. Babičky opravdu prostřednictvím své péče a zkušeností mohly přispívat k přežití vnoučat či ještě vzdálenějších potomků. Hlavní příčinou, která stála za vznikem přechodu, však zřejmě byl reprodukční konflikt s dcerami, které mohly více vydělat na "sobeckých" investicích do vlastní reprodukce. Babičky oproti tomu mohly přispět k šíření svých genů i pouhou pomocí, a tak se pro lidské ženy ve vyšším věku stalo dlouhodobě výhodnějším reprodukci ukončit.