Respektive, proč nejsou zvukové projevy našich nejbližších příbuzných o nic blíže lidské řeči než způsoby komunikace celé řady nám daleko vzdálenějších druhů?

Řada tvorů, včetně tak exotických, jako jsou papoušci nebo sloni, se dokáže naučit napodobovat lidskou řeč. Oproti tomu primáti, dokonce ani lidoopi, nezvládnou ani po mnohaletém tréninku víc než pár šeptem pronesených pokusů.

V průběhu času se ustanovily dvě konkurenční teorie, které se paradox "nemluvících primátů" snaží vysvětlit: Buď za vším stojí jejich mozek, který není tak rozvinutý, aby komplexní komunikaci blízkou lidské zvládl, nebo uspořádání opičích hlasivek, hrtanu a ústní duriny, které neumožňuje vyloudit tak bohatou škálu zvuků, jakou zvládne lidské hrdlo.

Vysvětlení samozřejmě může ležet i někde mezi – možná, že primáti sice vlastní skvělé zvukové ústrojí, ale mozek jej nedokáže ovládat. Pro teď si však situaci zjednodušme na dva extrémy.

Velkým zastáncem první teorie byl už Charles Darwin. Věřila ji rovněž většina výzkumníků až do konce šedesátých let dvacátého století. Na druhou stranu se váhy převrátily po publikování významného článku amerického badatele P. H. Liebermana a jeho kolegů, kteří pečlivě prozkoumali ústní dutinu a hrtan mrtvého makaka a pořídili jejich sádrový odlitek. Ten následně změřili a výsledné údaje zadali do počítače, aby zjistili, jak širokou paletu zvuků může makak vydávat.

Výsledek všechny překvapil – zvukové možnosti makaků jsou velmi omezené a lidským se ani nepřibližují. I kdyby opičí mozek na sofistikovanou řeč stačil, makakové ji z čistě mechanických důvodů nezvládnou. Výsledky experimentů s jinými metodami komunikace – například pomocí znaků – navíc ukázaly, že jsou lidoopi schopní komunikovat poměrně dobře. Druhá teorie se tak stala učebnicovou pravdou.

Mechanicky to jde, problém je jinde

Nejnovější výsledky týmu evropských a amerických biologů ale ukazují, že se P. H. Lieberman značně "sekl". Tým pod vedením profesora jménem William Tecumseh Fitch (pokud vám jeho jméno přijde bizarní, vězte, že plným jménem se jmenuje William Tecumseh Sherman Fitch III a je přímým potomkem slavného generála z války Severu proti Jihu) použil místo opičí mršiny a sádrového odlitku živého makaka a pokročilý rentgen.

Výzkumníci nejdříve opici naučili při skenování sedět, načež s pomocí rentgenu nafotili její hrdlo při nejrůznějších činnostech – vydávání skřeků, jídle i nejrůznějších obličejích. Různých poloh hlasivek, svalů a vaziva u makaka naměřili rovných 99. Výsledný rozsah zvuků odpovídajících lidským samohláskám se od lidských možností takřka neodlišoval. Počítač dokonce výzkumníkům umožnil syntetizovat určité věty tak, jak by zněly pronesené opičím hrdlem.

Na tomto odkazu si například můžete poslechnout větu "Will you marry me?" ("Vezmeš si mě?") a sami posoudit, nakolik hypotetické opičí řeči dokážete porozumět. Podle většiny anglicky mluvících posuzovatelů není věta o nic hůře srozumitelná než od osoby s cizojazyčným přízvukem.

V poněkud exaktnějším pokusu vědci nechali počítačový model opičího hrdla syntetizovat pět tak odlišných samohlásek, jak jen zvládne (odpovídaly zhruba našemu i, e, a, u, o). Nezávislí posuzovatelé byli následně dotázáni, kolik z těchto zvuků vnímají jako různé samohlásky.

Výsledky se nelišily od posuzování lidských jazyků. Pět různých samohlásek je přitom normou a některé lidské jazyky si bohatě vystačí se třemi. Odhad makakem vyslovitelných souhlásek je o něco těžší. Takřka jistě by ale dokázal vyslovit p, b, k a g, stejně jako h, m a v.

Zdá se tedy takřka jisté, že z čistě mechanického hlediska lidoopům nic nebrání v celkem věrném napodobení lidské řeči. Třebaže se s námi ve svých schopnostech úplně neshodují (makakové by například nedokázali vyslovit i), jejich řeč by zřejmě pro člověka byla bez problémů srozumitelná. Odhad jejich schopností je navíc velmi konzervativní – s patřičným tréninkem by možná lidského "mistrovství" lehce dosáhli. Vysvětlení absence alespoň nějaké formy řeči tedy zřejmě leží v jejich mozku.