Skupinový lov umožňuje polapit větší kořist a rovněž zvyšuje pravděpodobnost úspěchu. Na druhou stranu, zvláště u velkých skupin predátorů nemusí vždy zvyšovat množství ulovené kořisti na hlavu. Výzkumníci proto v průběhu let navrhli dlouhou řadu důvodů, proč jsou podobné techniky tak rozšířené. V

e větší skupině je možná lehčí odehnat jiné dravce, kteří by si kořist rádi přivlastnili. Rovněž nelze vyloučit, že je skupinový lov méně namáhavý a snižuje se při něm riziko vlastního poranění. Jak ale ukázal nejnovější výzkum na poli evoluce spolupráce, skupinový lov možná vůbec nemá komplikované kořeny. Leccos nám totiž může napovědět situace u plachetníků, kteří se odvážně vrhají mezi hejna sardinek.

Plachetníci jsou velké, až 1,5 metru dlouhé, modrošedé ryby. Jejich nejnápadnějším znakem je velká plachtovitá hřbetní ploutev, které vděčí i za své jméno. Neméně zajímavý je ovšem jejich dlouhý rypec – protažená horní čelist, díky které se podobají třeba známějším mečounům.

Rypec pokrývají ostré mikroskopické útvary připomínající malé zoubky. Díky nim zřejmě rypec slouží i jako určitá lovecká pojistka. Když se plachetník nestrefí přímo do kořisti, pořád je tu šance, že rypcem svou oběť alespoň poraní nebo omráčí. Její další polapení potom bude o mnoho lehčí. Právě tato schopnost přitom může stát na začátku cesty ke skupinové spolupráci.

Výzkumníci pomocí citlivých kamer nejprve natočili v oblasti Mexického zálivu lov plachetníků na sardinky. Plachetníci nejprve z velkých hejn drobnějších ryb oddělili menší skupiny, ty nahnali k hladině a následně se na ně začali vrhat.

Osm záznamů takového lovu badatelé podrobili důkladné obrazové analýze. Nejen, že mohli určit úspěšnost lovu, tj. počet ulovených sardinek na jednoho plachetníka, ale za ideálních okolností i počet poranění, které plachetníci svými rostry sardinkám uštědřili. Získané výsledky následně vědci porovnali s počítačovým modelem, aby určili rozsah podmínek, za kterých se spolupráce ještě vyplatí.

Skupiny lovců čítaly mezi šesti a čtyřiceti jedinci, zatímco oddělaná hejna sardinek sestávala maximálně z půl druhé stovky ryb. Výsledky ukázaly, že jen necelá čtvrtina útoků vyústí v úspěšné polapení kořisti. Celých 95 procent z nich má ale za následek poranění jedné nebo několika sardinek. Plachetníci totiž svými rostry při útoku cíleně švihají a bodají.

Některé sardinky měly v důsledku těchto útoků poškozenou až pětinu všech svých šupin. To výrazně omezovalo jejich pohyblivost, stejně jako koordinaci celého hejna. V průměru chytil jeden plachetník jednu sardinku zhruba za dvě minuty. Tato rychlost ale úzce závisela na míře poškození v cílovém hejnu. Čím vyšší poškození, tím rychleji se sardinky stávaly kořistí.

Podle počítačového modelu je za této situace velmi výhodné lovit ve větších skupinách. Útočníci mezi sebou ani nemusí příliš spolupracovat. Stačí, aby si nevadili. Podle modelu je tato strategie výhodná až pro sedmdesátihlavá hejna plachetníků.

Sobecký přístup, kdy by se někteří útočníci "nájezdů" do hejna sardinek neúčastnili, a nakonec jen slízli smetanu, by se vyplatila jen za situace, kdy by cena útoku byla velmi vysoká a celý lov trval jen krátce. Takové podmínky ale v přírodě nenastávají.

Na počátku skupinového lovení tedy mohly stát podobné, příliš nekoordinované, ale vzájemně výhodné skupinové útoky. Právě s takovou situací se často setkáme u ryb. Složitější lovecké strategie, ale také další metody spolupráce, se mohly rozvíjet na tomto základě.