Obrázek s čtverci a tečkami je paradoxně 16 let starý, poprvé ho zveřejnil jako variaci Hermanovy mřížky odborný časopis Perception v roce 2000. Před pár dny ho ale oprášil japonský profesor psychologie Akijoši Kitaoka, který ho připomněl na svém Facebooku a od té chvíle ho nasdílely už tisíce lidí. O něco později ho tweetnul také herní vývojář Will Kerslake. Reakce byla podobná - tisíce sdílení a žádosti o vysvětlení "záhady".

Na obrázku je přesně 12 černých teček. Většina lidí je ale najednou nevidí, ať už se na něj dívají z jakéhokoli úhlu, což dokáže leckoho pořádně rozčílit.

There are twelve black dots at the intersections in this image. Your brain won’t let you see them all at once. pic.twitter.com/ig6P980LOT

— Will Kerslake (@wkerslake) September 11, 2016

"Mají pocit existenciální krize," říká Derek Arnold z australské Queenslandské univerzity. "Jak si můžu být vůbec někdy jistý, co je vlastně pravda?" ptají se podle něj lidé. Pro vědce, kteří se stejně jako on zabývají zrakem, nejde o nic překvapivého. Vědí totiž, že vidění zdaleka ne vždy odpovídá realitě.

Jak to tedy je s dvanácti tečkami? Když se zadíváte na obrázek, spatříte vždy černou tečku přesně uprostřed místa, na které upíráte svůj zrak. Ostatní tečky ale nevidíte, jako kdyby na obrázku vůbec nebyly. Jakmile svým pohledem uhnete jinam, tečka, kterou jste viděli, okamžitě zmizí a objeví se zase jiná.

O tom, že oko člověka není v porovnání s jinými zástupci v říši zvířat nejvýkonnější nástroj, víme už z hodin biologie. Řešení záhady mizejících černých teček je tak nasnadě – periferní vidění člověka prostě není nic moc. Zkuste se zadívat doprostřed věty – uvidíte jasně to, co je ve středu zorného pole, čím víc se od něj budete vzdalovat, tím se vaše vidění bude rozostřovat. O tom, co se píše na jeho okraji, budete vědět spíš díky tomu, že váš mozek "dopočítá", co by tam tak asi mohlo být, a podle toho doplní mentální obraz.

Když se díváte na černou tečku, kterou obklopuje šedá mřížka, mozek předpokládá, že okolí bude přesně stejné, a doplní do zorného úhlu zbytek šedé mřížky. Pochopitelně ale bez dalších černých teček.

A ještě je tu jedna věc. Když se na mřížku podíváte pořádně, všimnete si sotva patrnou světlou tečku v místě, kde se kříží šedé čáry stejně, jako vidíte světlejší tečky v místech křížení na Hermanově mřížce. Je to efekt, který vzniká díky kontrastu, který zaznamenávají retinální gangliové buňky v sítnici.

Pokud si vezmeme černou mřížku na bílém poli, tak v místech, kde se linie nekříží, rozpozná oko tenčí černou čáru obklopenou větší bílou plochou (tedy větší kontrast), jak vysvětluje Arnold. Zatímco v místě křížení kontrast klesá (vidíme větší černé pole obklopené menší světlou plochou), takže mozek si dovodí, že průsečík čar je světlejší a domyslí si tam světlé tečky.

A co to tedy znamená pro náš nový vizuální hlavolam? Právě tento efekt totiž může "vynulovat" černé tečky, které pak periferně prostě nevidíme, i když tam ve skutečnosti jsou.

O propočtech, které provádí náš mozek ze zrakových vjemů, toho pořád ještě nevíme dost, jak připomíná Arnold. Optické klamy nám ale na cestě za poznáním slouží jako skvělá pomůcka.