Když si v těchto podmínkách přímo libují, nazýváme je extremofilní, tedy „extrémy vyhledávající“.

Extremofilní zástupce sice nalezneme i mezi složitějšími organismy, ale že by přežívali či dokonce prosperovali za teplot stovek stupňů pod či nad bodem mrazu? Za tlaků v hodnotách gigapascalů, kyselosti či zásaditosti na hraně možného? Ve směsích jedů nebo v přítomnosti záření tisícinásobně smrtícího pro člověka?

S tím souvisí i fakt, že bakterie dokážou ke svému přežití využívat neobvyklé zdroje chemické energie. A jedním z nejpodivnějších je bezesporu uran.

První náznaky, že by se v bakteriálním jídelníčku mohly nacházet i sloučeniny uranu, pocházejí z počátku 90. let. Od té doby výzkumníci zdokumentovali desítky druhů bakterií, které se podobným způsobem mohou přiživovat. Nejčastěji se ovšem jedná o bakterie, které za normálních okolností redukují, zjednodušeně řečeno dýchají, sloučeniny železa.

Nejnovější objev z amerického Colorada posouvá dosavadní poznatky na zcela novou úroveň. V bývalém závodu na zpracování uranu ve městě Rifle objevili výzkumníci bakterii z příbuzenstva rodu Burkholderia, pro kterou je uran zřejmě hlavním zdrojem energie.

Bakterie „dýchá“ jeho ve vodě rozpustné sloučeniny, odborně řečeno oxiduje jimi soli kyseliny octové, a mění je na sloučeniny ve vodě nerozpustné. Na využití uranu se bakterie pravděpodobně specializuje – nic nenasvědčuje tomu, že by byla schopná využívat i sloučeniny železa.

Podloží celé studované oblasti je prosyceno rozpustnými sloučeninami uranu, a tak se není čemu divit, že zde bakterie přežívá v obrovském množství. Svou činností navíc jen tak mimochodem čistí podzemní vody od rozpustných a tedy nejnebezpečnějších kontaminantů, což si přímo říká o její budoucí praktické využití.