V posledních desetiletích se Čína pustila do největšího programu zalesňování v historii lidstva. Statisíce kilometrů čtverečních země pokryly nové lesy — od „Velké zelené zdi“ na severu až po obnovu opuštěných pastvin a polí. Cílem bylo bojovat proti desertifikaci, erozi půdy a degradaci krajiny, které ohrožovaly životní prostředí i zemědělství. 

Zatímco dopady těchto programů na biologickou rozmanitost, půdu a mikroklima byly již předmětem četných debat, nejnovější výzkumy zdůrazňují jeden faktor, který se dostal do popředí až nyní: hydrologii — tj. koloběh vody v krajině. Čína totiž prostřednictvím své intenzivní reforestace nechtěně ovlivnila rozložení srážek a vodních zásob na kontinentální úrovni.

Nejzásadnější zjištění přicházejí z rozsáhlé studie, která se zaměřila na hydrologické následky změn ve vegetačním krytu mezi roky 2001 a 2020. Ukazuje se, že masivní výsadba stromů významně zvýšila proces tzv. evapotranspirace — tj. kombinaci vypařování vody z půdy a jejího uvolňování listy stromů. Tento jev posílil množství vodní páry v atmosféře, což má nečekané důsledky pro přerozdělování vlhkosti nad charakteristicky odlišnými oblastmi země. 

Ve východních monzunových oblastech a na severozápadě Číny vedlo zvýšené množství vegetace k snížení lokálních vodních zdrojů, ačkoli celkové množství srážek a atmosférické vlhkosti některých jiných regionů vzrostlo. Zvlášť výrazně se přitom zvýšila vlhkost na Tibetské náhorní plošině, což však paradoxně přineslo ztrátu vody v oblastech, kde už tak byla její dostupnost nízká. Tato zemědělsky a populačně důležitá území tak čelí novému typu stresu. 

Pro pochopení toho, proč je tato situace tak komplikovaná, je třeba se na chvíli zastavit u toho, jak stromy ovlivňují vodní cyklus. Lesní porosty nejsou jen statickými póly listí; jsou aktivními „motory“ výměny vody mezi půdou, vegetací a atmosférou. Stromy nasávají vodu ze země, transportují ji k listům a následně uvolňují velké množství vodní páry zpět do vzduchu. Tento proces výrazně zvyšuje atmosférickou vlhkost a může ovlivnit i vzdálené oblasti díky transportu vlhkosti vzdušnými proudy. 

Zatímco v některých situacích může zvýšená evapotranspirace přinést více srážek místně, v jiných může způsobit, že atmosférická vlhkost putuje stovky či tisíce kilometrů daleko, a místní zdroje vody se tak vyčerpají dříve, než se stačí znovu doplnit. Tento fenomén začíná být viditelný právě v Číně, kde rozsáhlé formace stromů mění vzorce srážek a proudění vzduchu nad celými regiony. 

Vodní nedostatek v severních regionech Číny je přitom dlouhodobě známý problém. Severní Čína obsahuje přibližně 46 % populace a více než polovinu obdělávané půdy země, ale jen asi 20 % vodních zdrojů celkově. Tento disproporční poměr – lidé a zemědělství vs. voda – znamená, že i mírné změny ve vodním cyklu mohou mít dramatické sociální a ekonomické dopady. 

Proto vědci, kteří studii vedli, varují, že úspěchy v oblasti zalesňování nelze brát odděleně od dopadů na vodní rovnováhu. Zatímco sadba miliard stromů může zastavit erozi půdy a pomoci ukládat uhlík z atmosféry, zároveň může vést k paradoxnímu efektu: sušší půdě a klesajícím hladinám podzemní vody v klíčových oblastech.

Proč se tedy voda „ztrácí“? Jedním z důvodů je hydrologická reorganizace krajiny. Když se půda s travním porostem promění ve svět lesů, změní se i její propustnost, odtoková charakteristika i množství uvolněné páry. Stromy s hlubšími kořeny berou více vody z podloží, což může krátkodobě snížit odtok a dostupnost povrchové vody, přestože atmosférická vlhkost celkově roste. 

Tato dynamika se stává ještě komplikovanější tehdy, když se zohlední klimatické faktory a převládající větry, které mohou přenášet vlhkost do regionů, kde se již nenachází původní vegetace. Výsledkem může být relativně mokřejší klima v odlehlejších části země a zároveň intenzivnější sucha v oblasti působení přímo dotčené reforestací.

Další varování přicházejí z odborných studií, které naznačují, že zalesňování v suchých oblastech má větší negativní vliv na vodní výnos než v oblastech s vyšší vodní dostupností. Zatímco lesy v tropických nebo vlhkých oblastech mohou zvyšovat lokální srážky bez dramatického úbytku vody, v polopouštních a suchých regionech (jaké jsou v severní Číně) rostoucí stromy mohou skutečně vyčerpávat zásoby vody, což zhoršuje sucho, které měly původně zmírnit. 

Přestože je efekt správného zalesňování často prezentován jako win-win řešení pro klima a půdu, případ Číny ukazuje, že v realitě je to komplexní rovnice s mnoha proměnnými. Úspěch projektů jako Great Green Wall (Velká zelená zeď) spočívá v obrovském úsilí a zdrojích investovaných do obnovení krajiny, ale jeho dlouhodobé dopady je třeba posuzovat nejen podle počtu zasazených stromů, ale také podle jejich vlivu na hydrologii a klima jako celek. 

 Čínská reforestace je jedním z nejambicióznějších ekologických experimentů lidstva. Její pozitivní efekty – jako snížení eroze a rozšíření vegetace – jsou bezpochyby významné. Nicméně výzkumy ukazují, že bez důkladného porozumění vodnímu koloběhu a jeho reakci na tyto zásahy mohou mít taková opatření i nečekané a nežádoucí důsledky. Balancování mezi zalesňováním, ochranou vodních zdrojů a udržitelnou krajinou je proto klíčové nejen pro Čínu, ale i pro jiné státy, které chtějí napodobit její model.