Mikrovlnnou troubu naprostá většina lidí používá k ohřevu jídla. Když se však dostane do rukou vědcům, látají jiskry, praskají skla nebo třeba vzniká plazma.

Akční rádius a obecně i jakékoliv možnosti současných kosmických lodí a sond jsou omezeny množstvím paliva či pohonné látky, které si s sebou "přivezou ze Země". Každý kilogram takto vynesené pohonné látky je však velmi drahý. Vědci se proto v poslední době zabývají způsoby, jakými by si kosmické lodě nebo sondy mohly samy opatřovat pohonné látky ze zdrojů mimo Zemi. Nabízí se mimo jiné získávání pohonných látek z asteroidů či z jiných menších těles Sluneční soustavy, která mají výrazně slabší gravitační pole než Země.

Supravodivost je zvláštním jevem v oblasti pevných látek, který známe už od roku 1911. Jeho podstatou je vymizení elektrického odporu v jistém materiálu, je-li ochlazen pod určitou (kritickou) teplotu. V takovém případě proudí elektrický proud daným materiálem prakticky bez energetických ztrát a v mimořádně vysokém množství. Problém je, že ona kritická teplota je hluboko pod bodem mrazu. A tak se týmy z celého světa snaží objevit způsob, jak supravodivosti dosáhnout za přijatelnějších teplot.

Dnes víme o zhruba čtyřech tisících exoplanetách. Existuje mezi nimi i jeden speciální typ, který neznáme z naší Sluneční soustavy a který se nazývá "horký Neptun". Jde o plynné obry, které jsou zároveň znatelně menší než Jupiter - velikostí a hmotností jsou podobné planetě Neptun či Uran. Obíhají ovšem většinou v těsné blízkosti své mateřské hvězdy, což vede k tomu, že se silně zahřívají a jejich plynný obal je velmi horký. Odtud plyne i jejich název "horké Neptuny". Toto silné zahřívání a vystavení intenzivnímu záření mateřské hvězdy zblízka má ovšem své následky.

Krátce po Velkém třesku existovala hmota ve vesmíru ve stavu, zcela odlišném od podoby, ve které ji známe dnes. Byla velmi stlačená, hustá a podrobená extrémně vysokým tlakům a teplotám, které dnes ve vesmíru pravděpodobně už nikde neexistují. Přesto se americkým fyzikům podařilo takovou hmotu vyrobit ve srážkovém urychlovači.

Skutečná univerzální umělá inteligence nevznikne přes noc jako velké překvapení, bude si potřebovat projít stejným vývojem jako živé bytosti. A nepůjde to ani bez spolupráce týmů napříč celým světem, minimálně na bázi sdílení pokroků na konferencích, připomíná poslední díl mikroseriálu o AI.