Americký astrofyzik Adam Frank a šéf klimatologického ústavu Gavin Schmidt se společně snažili  odpovědět na otázku, jestli je možné, aby průmyslová civilizace způsobila svým jednáním zásadní klimatické změny. Schmidt navíc položil otázku – jak víme, že jsme jedinou průmyslovou civilizací, která kdy existovala? Při hledání důkazů o průmyslové civilizaci (města, silnice, továrny) umíme nahlédnout pouze do čtvrtohor – tedy do období před 2,6 miliony let. Nejstarší zemský povrch leží v poušti Negev v Izraeli. Jeho stáří je jen 1,8 milionu let. Starší vrstvy jsou viditelné pouze v geologickém průřezu.

Vidíme jen částečky historie lidského druhu

Homo sapiens je druh starý pouze 300 tisíc let. Pokud bychom pátrali dále do historie naší planety, už bychom nemohli hovořit o lidském druhu a civilizacích. Sice máme v rukou zkameněliny, ale díky nim nám jsou poodkrývány pouze zlomky doby, ze které tyto nálezy pocházejí. Je více než pravděpodobné, že geologické nálezy minuly nějakou relativně krátce trvající průmyslovou civilizaci, například v posledních 100 tisících letech. Při množství nalezených fosilií je to vysoce pravděpodobné.

Jedním z vodítek pro nalezení starší průmyslové civilizace je sledování tepla. Geologové dovedou z poměru uhlíku a izotopů kyslíku vyčíst, kdy Země reagovala na vyšší teploty, než jaké jsou v normálu. Bylo zjištěno, že před 60 miliony let k takové události oteplování došlo. V průměru bylo o sedm až deset stupňů tepleji než dnes a led téměř nebyl k nalezení. Na poměru uhlíku a kyslíku v pozdějších geologických vrstvách to zanechalo stopu, i když nevíme, co za hudbu se poslouchalo, nebo jací umělci byli v kurzu. A tak Frank začal zkoumat jinou otázku – jaký odkaz po sobě zanecháme my?

Zapomenuti, či nikoliv? Otázka náhody

Naše průmyslová civilizace vytváří řadu stop, které zůstanou po jejím zmizení. Tyto stopy budou k dispozici vědcům i za 100 milionů let. V potravinách se nachází obrovské množství dusíku, což pramení z rozsáhlého využívání hnojiv. Budoucí vědci tedy mohou rozpoznat naši civilizaci podle vlastností dusíku.

Zanecháme za sebou také stopu v atmosféře, která pramení z produkce různých výrobků. Už syntetických steroidů je tolik, že jejich stopy mohou být nalezeny i za několik desítek milionů let. Na dnech oceánů se usazuje obrovské množství plastů. Z plastů se tvoří mikroskopické částečky. Je jich tolik, že mohou vytvořit vrstvu, která by mohla odolávat po geologicky velmi dlouhý čas.

Nyní se dostáváme k fosilním palivům. Když fosilní paliva spalujeme, uvolňujeme uhlík, který byl dříve součástí živých tkání. Tento starý uhlík je jednou ze tří forem tohoto prvku. Pokud se hojně dostává do ovzduší, převládá nad zbylými dvěma izotopy. Podle takové nerovnováhy mohou vědci zjistit míru spalování benzínu, která je v našem případě obrovská.

Jenomže vědce nemusí napadnout zkoumat poměr výskytu izotopů v uhlíku. Tito badatelé budoucnosti by se uchýlili k takovému výzkumu jen tehdy, pokud by byl zmíněný poměr jiný než za normálních okolností. V takovém případě by na sebe tento poměr nějak upozornil čirou náhodou sám a byl by jen vedlejší součástí nějakého většího výzkumu. Platí to také pro steroidy, plasty a jiné vzácné prvky.

I kdyby po nás vědci nalezli tyto stopy, nedozvěděli by se o našich přednostech ani neduzích. Bude zapomenuto umění, architektura i to, jakou víru jsme vyznávali. Budeme zapomenuti jako civilizace z pradávných dob. Vědci jen nebudou schopni vyloučit, že tyto zmíněné rysy naší civilizace skutečně existovaly.