Každá skákavka oplývá čtyřmi páry očí. Hlavní pár, který nalezneme zpředu na hlavě, je doprovázený pomocnou dvojicí a slouží k aktivnímu lovu. Další dva pomocné páry potom sídlí na temeni a mají za úkol hlavně zaznamenávání pohybu. Zorné pole skákavky tak dosahuje neuvěřitelných 360 stupňů – vidí prostě všude okolo.

Horší je to ovšem s vnímáním barev. Zrakové buňky skákavek jsou citlivé jen ke dvěma různým barvám, zelené a ultrafialové. Dokonce i člověk, který ve vnímání barev není žádným přeborníkem, je zpravidla citlivý k barvám třem – modré, zelené a žlutočervené.

Jejich kombinace potom dávají dohromady všechny barvy světa, který vnímáme okolo. Mnoho druhů skákavek je ovšem pestře vybarvených a samci své tělní malby prokazatelně vystavují při námluvách. Proč to ale dělají, když by je samice vůbec neměly ocenit?

zdroj: Guido Bohne

Detailní průzkum hlavního páru očí u zástupců rodu Habronattus ukázal, že se uprostřed nalézá zvláštní rubínový útvar. Že by měl něco společného s vnímáním barev? Podezření se záhy potvrdilo. Jedná se o filtr, který na samotné zrakové buňky nechává dopadnout jen červené, oranžové a žluté záření.

Podobné řešení vzácně nalezneme i jinde, ale vždy s sebou přináší jednu zásadní nevýhodu. K zrakovým buňkám se dostane méně světla a kvalita vidění za špatných světelných podmínek se tak zhoršuje. Zástupci rodu Habronattus ovšem obývají prosluněná prostředí, a tak je snížení citlivosti zraku za šera příliš nehandicapuje.

Kromě studia evoluce barevného vidění, které je důležité i pro člověka, z těchto poznatků vyplývají praktické aplikace. Budeme někdy moci vyrobit kontaktní čočky nebo implantáty s podobnými filtry, jako mají skákavky, a podívat se tak na svět „v novém světle“?