Jak s oblibou říká Bill Nye, šéf planetární společnosti: „Vesmír je náročný!“

A platí to i v případě planety, ke které jinak desítky let vysíláme sondy. Čím větší totiž jsou, tím obtížněji se s nimi přistává: marsovská atmosféra je mnohem řidší než ta pozemská a nelze ji tedy využít k efektivnímu zpomalení přilétávajícího stroje.

V případě sondy Curiosity, jejíž rozměry se vyrovnaly menšíu SUV, už nevystačily padáky a airbagy, tlumící dopad, a přišel na řadu důmyslný systém tryskové plošiny, spouštějící sondu na zem speciálním jeřábem.

Pro budoucí sondy a také moduly, doprovázející živou posádku, ale potřebujeme jít ještě dál. Řešení už má své jméno a prototyp – LDSD. Ale ani na druhý pokus se tomuto „létajícímu talíři“ nepovedlo úspěšně rozvinout padák. Ten tvoří jednu ze dvou klíčových součástí brzdného manévru a ze srovnávacího obrázku je dobře vidět, že nejde o žádné ořezávátko.

LDSD má bezmála dvojnásobnou plochu padáku, pod kterým na Mars dosedla sonda Viking | zdroj: NASA

Jenže jak se během pondělní zkoušky ukázalo, ani úprava tvaru a výztuž kritických úseků nepomohla. Padák byl chvíli po rozvinutí rozcupován na kusy.

Zatímco napoprvé se od padáku nečekaly žádné větší výkony, tentokrát už byl hlavním bodem zkoušky, odehrávající se v nadzvukových rychlostech mezi Mach 2 až 4. Příčiny jeho selhání budou vyhodnoceny z dat, uložených v černé skříňce na palubě LDSD.

Další test je naplánován na příští rok, ale v NASA mezitím sílí názor, že namísto padáků bude potřeba přenést tíhu budoucího nákladu na staré dobré, ale také těžké a na zásobách paliva závislé trysky.