Divocí sloni si hrají, pomáhají nemocným jedincům svého druhu a navzájem si hlídají mláďata. Ačkoli žijí v divočině, vykazují výjimečné schopnosti kolektivního chování, což naznačuje, že se domestikovali a že se pro to rozhodli sami.

Co dokázal člověk, zvládl slon

Vědecký tým Limora Raviva, zabývající se evolucí jazyků v Institutu Maxe Plancka pro psycholingvistiku, který chování chobotnatců zkoumal, dospěl k závěru, že sociální spolupráce slonů se dá považovat za případ „autodomestikace“. Tento pojem se dá také vyložit jako „ochočení sama sebe“.

Pod ochočením nebo domestikací si obvykle představujeme případy, kdy člověk ke svému obrazu ochočí jiný druh – psy, koně nebo třeba skot. Tento proces obvykle doprovází větší důvěra, přátelství a spolupráce, a naopak nižší agresivita mezi druhy.

Archeologické a genomické studie ale delší čas naznačují, že pro ochočení je nutná spolupráce obou druhů. Pokud by se u části dávných vlků nevyvinuly geny, které domestikaci šly naproti, a pokud by pro vlky či první psy nebylo výhodné žít po boku lidí, zvířata by dodnes ochočená nebyla.

Některé druhy prokázaly schopnost jít ochočení naproti, ochočit samy sebe, a tak získat schopnost ve vzájemném vztahu spolupracovat. Nejslavnějším příkladem „autodomestikovaného“ druhu jsme my sami – Homo sapiens. Nikdo jiný nám schopnost spolupráce nevnutil.

Za „autodomestikovaný“ druh však dnes považujeme i opice bonobo, které se také naučily lépe spolupracovat a žít mírumilovněji než jiné divoké druhy.

Nová studie teď naznačuje, že to mohli dokázat i sloni.

Tým Limora Raviva, ke svému závěru dospěl porovnáním volně žijících afrických slonů druhu Loxodonta africana s lidmi a bonoby. Své poznatky a analýzy vědci popisují ve studii publikované v dubnu v žurnálu Proceedings of the National Academy of Sciences.

Našli geny pro domestikaci

Výzkumníky zajímalo srovnání 19 sociálních, kognitivních a fyzických vlastností.

Vědci ve studii píší, že stejně jako bonobové a lidé ani afričtí sloni nejsou příliš agresivní, hodně si v mládí hrají a mají také dlouhé dětství – dospívají v deseti až dvaceti letech. Obdobně jako lidé si dokážou vzájemně pohlídat své potomky.

Sloni, opět jako bonobové a lidé, mají krátké čelistní kosti, což je rys, který se běžně vyskytuje u jiných ochočených zvířat a je považován za vedlejší produkt selekce jiných znaků během domestikace.

Porovnáním genomu divokých slonů africké savany s genomy 261 domestikovaných savců, jako jsou psi, kočky a koně, vědci také identifikovali 79 možných genů spojených s ochočením jiných druhů, které se zřejmě v průběhu času rozšířily u sloních generací.

Pokud by tyto geny byly určeny správně, mohly by naznačit víc o historii „autodomestikace“ lidí, anebo napovědět, jak domestikovat jiné druhy.

Ochočení mají výhodu

„Autodomestikace“ může být z evolučního hlediska výhodná, protože umožňuje druhům lépe využít zdrojů, lépe se učit, snáze se množit a osvojit si znalosti nutné k překonání krizí.

Podle autorů zmíněné studie pomohla slonům k ochočení jejich velikost. „Sloni se nemusejí vyhýbat jiným druhům a bojovat s nimi o přežití, což těmto něžným obrům mohlo uvolnit kognitivní zdroje (kapacita mozku pro regulaci emocí a také motivovaného chování) a otevřít příležitosti pro průzkum, komunikaci a hru,“ píše se ve studii.

To vše je ale prozatím jenom hypotéza. Ne všichni výzkumníci z oboru s ‚autodomestikaci‘ slonů souhlasí.

„Nejsem přesvědčen o ‚autodomestikaci‘ jako samotném konceptu,“ řekl magazínu Live Science evoluční biolog Dominic Wright, „Souhlasím s tím, že lidé se vyvinuli tak, aby měli zvýšenou komunikativnost, ale nemyslím si, že je třeba zavádět termín ‚autodomestikace‘ pro lidi nebo slony,“ dodal.

Přestože důkazy pro hypotézu „autodomestikace“ nejsou podle něj dostatečné, studie upozorňuje na „zajímavou myšlenku“, která pomáhá vyvolat nové úvahy o vzniku kooperace uvnitř druhu.