Sonda Voyager 2 se vydala k nebesům v roce 1977, v provozu je tedy už úctyhodných 41 let. Během svého putování vesmírem prolétla kolem Jupitera, Saturnu, Neptunu a Uranu - po boku Voyageru 1 významně přispěla k poznání vnějších planet, dodnes jde o jedinou sondu, která navštívila Uran a Neptun.

Ačkoliv však obě sondy měly podobnou misi a na své trajektorii se odlišují spíše kosmeticky, data z Voyageru 2 naznačují, že sonda unikla ze sluneční soustavy "odlišným způsobem" než Voyager 1.

"Jde o odlišné časy, velmi odlišná místa, ale mají podobné charakteristiky," sdělil Ed Stone z Caltechu pro Space.com před přednáškou, "Příští měsíce nám toho mohou hodně nového říct... Uvidíme!"

Jak Voyager 1, tak i Voyager 2 v posledních letech prolétávaly vnější oblastí heliosféry nazývanou heliopauza. Jedná se o oblast, kde se tlak částic slunečního větru vyrovnává s tlakem částic okolních hvězd - tedy doslova mezihvězdné prostředí, kde chybí měřitelný vliv Slunce v rámci okolního prostředí.

Nová data

Právě pro interakci heliosféry a mezihvězdného prostoru je membrána jejich hranic tak zajímavá. Možná si pamatujete, že v případě Voyageru 1 se zprávy o odletu do mezihvězdného prostoru objevily několikrát po sobě. Tým v NASA a JLP měří konec heliopauzy pomocí detekce kosmického záření - odletem z heliopauzy se totiž Voyagery dostávají z posledního ochranného pásma Slunce proti záření ve zbytku vesmíru.

Data Voyageru 1 však po domnělém odletu ještě několikrát naznačila návrat nižší radiaci, tedy podmínek uvnitř heliosféry - to naznačuje, že heliopauza rozhodně nemá tvar dokonalé sféry, ale její hranice jsou relativně proměnné a "porézní". Jak již bylo zmíněno, heliopauza se navíc v prostoru "posouvá" v závislosti na solární aktivitě. Byť tak dnes stále platí, že Voyager 1 odletěl z heliosféry mezi lety 2012 a 2013, vědci si jeho únikem ještě nějaký čas nebyli zcela jisti.

V případě Voyageru 2 došlo na nápadné zvýšení radiace letos v říjnu a od té doby stále stoupá. Právě díky datům z Voyageru 1 však tým v JPL už ví, co čekat - a právě proto si mohl dovolit oznámit vstup do mezihvězdného prostoru s takovou jistotou. Na zjištění klesající míry slunečních částic se podepsal i přístroj Plasma Science Experiment, který u Voyager 1 už nebyl funkční.

Voyager 2 nám nyní svými daty může poskytnout další významné srovnání s údaji z prvního Voyageru, a pomoct nám tak "zmapovat" heliopauzu alespoň ve dvou konkrétních případech. Prozatím se totiž zdá, že Voyager 2 při svém odletu nenarazil na takovou míru anomálií jako jeho sesterská sonda. Navíc odlétá v době, kdy se heliosféra díky současné solární aktivitě mírně zvětšuje. Teprve další vyhodnocení dat nám však poví více.

Nejasná hranice

Ani únik z heliosféry však nutně neznamená odlet ze sluneční soustavy. Před oběma Voyagery se stále nachází hypotetické Oortovo mračno, které obsahuje zbytky materiálu po vzniku vnitřních světů. Z tohoto úhlu pohledu se tak obě sondy budou možná ještě dlouho nacházet v říši Slunce. Překonání Oortova mračna jim totiž zabere dalších třicet tisíc let, alespoň pokud se podaří potvrdit jeho odhadovaný rozsah.

Voyagery nám však v prozkoumávání mračna již příliš nepomůžu – palubní zdroj energie Voyageru 2 totiž přestane pracovat někdy po roce 2020. Skončí tak aktivní část mise, která zabrala kus života hned několika generacím vědců.

EDIT: Opravena chybná cifra vzdálenosti sondy od Země. Za nepřesnost se omlouváme a děkujeme za upozornění.