Je trojrozměrnost iluze? Studie napovídá, že možná žijeme v hologramu

- Vesmír autor: Lukáš Grygar

Spousta filmových fanoušků považuje 3D filmy za slepou uličku a zbytečné pozlátko. Ale co je to proti fyzikům, kteří jsou přesvědčeni, že samotné tři rozměry, které spolu s časem bereme za neměnný základ veškerého vesmíru, jsou klam.

Hrdina filmu Matrix získá schopnost vidět skrze iluzi počítačového světa

Hrdina filmu Matrix získá schopnost vidět skrze iluzi počítačového světa,zdroj: Archiv

K teoriím, které staví na hlavu veškeré dosavadní poznání, je třeba přistupovat se zvýšenou obezřetností. Neo z filmu Matrix slupne červenou pilulku, která ho probere z iluze umělého světa do tvrdé reality, jen po chvilkovém zaváhání. S fyzikou je to krapet složitější.

Za „červenou pilulku“ naší reality by bylo možné považovat tzv. holografický princip, který úzce souvisí s teorií strun a černými dírami. Což v první řadě znamená, že porozumět mu vyžaduje podívat se na svět zcela jinak, než jak jsou k tomu uzpůsobeny naše mozky.

Ale zkusme to! Jak známo, co jednou vcucne černá díra, to už je navždy ztraceno – a to se vůbec nelíbí druhému termodynamickému zákonu o zachování entropie. Zjednodušeně řečeno, ve vesmíru nemůžou věci jen tak mizet a nezanechat po sobě vůbec nic.

Archiv

S celým problémem se snažil popasovat Stephen Hawking, ale teoretické záření, které nese jeho jméno a mohlo by se starat o „odpařování“ černých děr, nestačí. Palčivý fyzikální problém nakonec dostal ještě zběsilejší řešení: holografii.

Tou lze chápat v podstatě cokoli trojrozměrného, co je ve skutečnosti uloženo (a co tedy existuje) pouze ve dvou rozměrech. Holografický princip můžete znát z tak obyčejných a samozřejmých věcí, jako jsou například speciální pohlednice nebo samolepky, vytvářející iluzi fotografie, vystupující do prostoru.

Ale že by na stejném principu existoval celý náš vesmír?! S něčím takovým už má lidský mozek problém. Kdo s tím problém nemá, to jsou teorie relativity a kvantová teorie. Tyto dva teoretické základy našeho chápání vesmíru o sebe ve třech rozměrech skřípou. Jakmile bychom je však přenesli do rozměrů dvou, padnou si do náruče, jako by se pro sebe narodily. Hotovo?

Holografický princip

Vůbec ne. Jak už to mívá ve zvyku nejenom ve fyzice, háčkem zůstává čas. Ten považujeme za další (čtvrtý) rozměr, což pochopitelně dále zašmodrchává už tak velice komplikované matematické modely. Holografický princip ale není vázán pouze na vztah mezi dvěma a třemi rozměry – obecně ho lze chápat jako vměstnání složitějšího prostoru (snímek se zdánlivou hloubkou) do prostoru jednoduššího (placatá pohlednice).

V průběhu let to holografické pojetí našeho vesmíru dopracovalo i do popkultury: objevilo se dokonce v jedné z epizod oblíbeného komediálního seriálu Teorie velkého třesku. Zatímco se ale bavíme peripetiemi jeho protagonistů, samotnému holografickému principu se podle všeho jen tak vysmát nepůjde.

Tagy: hologramy holografický princip Hawkingovo záření černé díry Matrix

Zdroje: Motherboard