Clapp popisuje, že k „plastovým válkám“ ho přivedla scéna z autobusu v Rumunsku: u silnice ležely haldy lisovaného plastového odpadu, zjevně nepatřící do žádné oficiální skládky. Když začal pátrat, zjistil, že část balíků přicestovala z Francie a Německa – zemí, které se rády chlubí svojí zelenou image. Odpad, který lidé pečlivě vytřídili, byl naložen na kamiony a poslán do státu s horšími kontrolami i slabší ochranou životního prostředí.

V rozhovoru pro Science Friday Clapp říká, že čím víc globální obchod s odpady zkoumal, tím víc mu připomínal drogový byznys: funguje přes zprostředkovatele v šedé zóně, využívá obrovské rozdíly v regulaci mezi bohatými a chudými státy a spoléhá na to, že většina lidí raději neví, co se s jejich „vyřešeným“ odpadem děje. Rozdíl je jediný – u odpadu je zásoba prakticky nekonečná.

Když Clapp mluví o recyklaci, dělá jednoduché rozlišení: papír, sklo, kovy – to všechno jsou materiály, které se reálně recyklují ve funkčních „cirkulárních“ systémech. Starý ocelový plech se může stát novým plechem, hliníková plechovka novou plechovkou. Problém začíná u plastu.

Recyklace plastů jako velké nedorozumění

Globálně se recykluje méně než 10 % plastu, který kdy člověk vyrobil. Zbytek byl spálen, uložen na skládky nebo unikl do přírody. Ukazují to jak slavná studie v časopise Science Advanceso „osudu všech plastů“, tak i novější analýzy OECD a Evropské komise.

Důvody, které Clapp shrnuje, jsou tři:

–Ekonomika: vyrobit nový plast je skoro vždy levnější než složitě třídit, čistit a zpracovávat ten starý.

–Technika: existují desítky typů plastů s různými přísadami; smíchané dohromady se špatně recyklují a výsledný „recyklát“ je horší kvality.

–Toxicita: moderní plasty obsahují tisíce aditiv – změkčovadla, zpomalovače hoření, barviva. Při recyklaci se tyto látky uvolňují do vzduchu, vody a půdy.

Když se plast „recykluje“ v chudší zemi, děje se to často v malých dílnách bez filtrace a ochrany zdraví. Lidé rozřezávají a taví odpad v podmínkách, které by v Evropě nebyly legální ani pro spalovnu. Reportáže z Turecka, Malajsie nebo Vietnamu ukazují skládky, kde se balíky evropského plastu prostě pálí na volném prostranství nebo v cementárnách jako levné palivo.

Nejde přitom o okrajový jev. Německo, dlouho považované za „recyklační velmoc“, je podle dat environmentálních organizací i oficiálních statistik čistým exportérem plastového odpadu – velká část toho, co občané svědomitě třídí, končí po několika zastávkách na lodích v zemích s přetíženou infrastrukturou a slabou kontrolou.

Odpad jako výnosná komodita

Jak se stalo, že něco, čeho se chceme zbavit, se změnilo v obchodovatelnou surovinu? Clapp vrací pozornost do 60. a 70. let, kdy v USA a Evropě sílilo ekologické hnutí. Skandály s toxickými skládkami, hořícími řekami a kyselými dešti vedly k přísnějším zákonům – likvidace nebezpečného odpadu doma se prudce prodražila.

Řešení? Nelegálně nebo pololegálně ho poslat tam, kde jsou zákony slabší. V 80. letech se objevují provokativní nabídky, kdy je malým africkým státům nabízeno stokrát méně za přijetí toxického odpadu, než kolik by stála jeho bezpečná likvidace v Evropě či USA. Pro některé vlády, pod obrovským dluhem a tlakem, to byl „snadný“ způsob, jak získat peníze.

Rozvojové země se proti tomu nakonec postavily a prosadily v rámci OSN Basilejskou úmluvuo kontrole přeshraničního přepravy nebezpečných odpadů, která vstoupila v platnost v roce 1992. Ta zakázala vývoz toxického odpadu z bohatých zemí do chudších – ale s jednou velkou kličkou: vztahovala se na „odpad“, ne na „recyklovatelnou surovinu“.

Jak Clapp vysvětluje, plast, stará elektronika nebo baterie tak stačilo přejmenovat. Už to nebyl odpad, ale „recyklační materiál“, který měl v cílové zemi vytvořit pracovní místa a pomoci životnímu prostředí. V praxi to znamenalo spíš to, že se nechtěné, často toxické věci přesunuly k nejchudším komunitám, které je ručně třídí a zpracovávají.

Mnohohlavá hydra prostředníků

Klíčovou roli v tomto globálním byznysu hrají prostředníci – „waste brokers“. Ti uzavírají kontrakty s městy či svozovými firmami v Evropě a USA a zároveň mají kontakty na zpracovatele v chudších zemích. Clapp popisuje, že často jde o rodinné sítě a pololegalní firmy, které se dovedně pohybují v šedé zóně mezi povoleným exportem a čistým pašováním.

Zajímavý je i ekonomický detail: třeba v Kalifornii stojí uložení tuny plastu na moderní skládku hodně peněz. Pokud ale broker najde cestu, jak plast prodat jako „recyklovatelný materiál“ do jihovýchodní Asie, může na každé tuně vydělat – přestože konečný výsledek pro planetu je horší, než kdyby plast zůstal bezpečně uložený doma.

Tady se dotýkáme jednoho z nejprovokativnějších tvrzení knihyWaste Wars: v mnoha případech je poctivé a kontrolované skládkování plastu menší zlo než jeho „recyklace“ v chudé zemi. Plast na moderní skládce je sice nehezký symbol plýtvání, ale je relativně stabilní a uzavřený. Když se stejný materiál pálí nebo mele v neformálních dílnách, rozpadne se na mikroplast a toxické chemikálie, které se dostanou do potravního řetězce po celém světě.

Proč „vědecké zázraky“ problém nevyřeší

Čas od času se objeví článek o bakteriích, enzymech nebo nových katalyzátorech, které údajně „sežerou plast“ a vyřeší naši krizi. Nedávný příklad je třeba experiment z Northwestern University, kde chemici vyvinuli katalyzátor schopný rozložit PET plast na cennou surovinu TPA za několik hodin.

Clapp je ale opatrný: upozorňuje, že většina těchto řešení je zatím v laboratorní fázi, neškáluje se na miliardy tun odpadu a často si neporadí s mikroplastem ani směsí různých typů plastů. Horší je, že podobné „techno-optimistické“ zprávy mohou posloužit petrochemickým firmám jako zástěrka: budeme vyrábět ještě víc plastu, protože „nějaká technologie“ to jednou vyřeší. Stejnou logiku kritizuje i komentář „Plastic Recycling Doesn’t Work and Will Never Work“ v magazínuThe Atlantic.

Co tedy dělat? „Vyhodíš – vlastníš“

Clapp shrnuje možné řešení do tří úrovní:

1. Zastavit vývoz problému jinam. Princip „you discard it, you own it“ – co stát či firma odhodí, o to se má postarat doma. To znamená postupný konec vývozu plastového odpadu do zemí, které nezvládají ani vlastní odpad. Část EU už se k podobnému kroku chystá, včetně plánovaného zákazu exportu plastového odpadu do ne-OECD zemí.

2. Osekat výrobu plastu u zdroje. Pokud méně než 10 % plastu reálně recyklujeme a velká část „recyklace“ je jen greenwashing, dává největší smysl vyrábět prostě méně. I proto se dnes více než 170 zemí snaží vyjednat globální plastovou smlouvu pod OSN, která by poprvé omezila produkci plastu podobně, jako Montrealský protokol omezil freony.

3. Omezit jednorázové plasty v každodenním životě. Clapp otevřeně říká, že individuální „zero waste“ život jednoho člověka problém nevyřeší. Ale dává smysl redukovat to, co nazývá „vyhnutelný plast“ – tašky, fólie, jednorázové nádobí, zbytečné obaly. Jednak kvůli vlastnímu zdraví (mikroplasty máme dnes v krvi i v mozkové tkáni), jednak jako tlak zdola na firmy a politiky.

   Clapp zároveň varuje před tím, aby se vina házela jen na spotřebitele. Plastovou kulturu jednorázovosti nevymysleli lidé, kteří si koupili petku vody – vytvořil ji reklamní a petrochemický průmysl, který v 50. a 60. letech agresivně hledal odbytiště pro levnou surovinu z ropy a plynu. A dnes tlačí na další růst výroby, i když už víme, jaké to má důsledky pro zdraví i klima.

   Méně alchymie, víc poctivosti

   Možná nejdůležitější poselství Waste Wars rozhovoru na Science Friday je vlastně jednoduché: přestaňme se tvářit, že existuje nějaká magická „recyklační alchymie“, která náš odpad promění v čisté svědomí. Odpad není inertní, nezmizí za vraty třídírny. Cestuje, mění se, dýchají ho lidé na druhém konci světa – a nakonec se vrací k nám.

   Pečlivě třídit má pořád smysl – zejména u materiálů, u nichž recyklace opravdu funguje. Ale u plastu bychom měli být upřímnější: část je lepší bezpečně uložit, část nahradit jinými materiály a část vůbec nevyrobit. Skutečná „válka o odpad“ se tak nevede v recyklačních linkách, ale v jednacích sálech, kde se rozhoduje, kolik plastu budeme ještě pumpovat na trh. A taky v našich hlavách, kdy se z pohodlného „hodím to do žlutého“ stane nepohodlné „zkusím ho příště vůbec nevzít“.