Introverti by mohli nesouhlasit, ale blízkost druhých lidí je pro naše duševní zdraví nezbytná. Význam, jaký pro nás mají sociální svazky, ilustruje nová studie pomocí změn, které samota vyvolává v našich mozcích.

Výzkumníci pod vedením psycholožky Andrey Courtneyové ze Stanfordské univerzity detailně pohlédli na to, jakým mechanismem sociální izolace může měnit naše "já". Pomocí magnetické rezonance prozkoumali mozky 43 lidí během doby, kdy vyplňovali sérii dotazníků hodnotících 16 dalších jedinců. Někteří z nich byli jejich blízcí přátelé, ale také vzdálenější známí či dokonce pouhé celebrity, s nimiž se nikdy nepotkali.

Mimoto hodnotil každý účastník i sám sebe. Skeny sledovaly celkovou mozkovou aktivitu, výzkumníky však zajímala nejvíce aktivita prefrontální kůry, která zpracovává naše mozkové vjemy.

Skenovaní jedinci patřili do barvitého lidského vzorku. Zastoupení v něm měli muži i ženy, stejně jako lidé s větší či menší mírou sociálních kontaktů – což je také způsob, jak říct lidé "osamělejší vs. méně osamělí".

Sebenaplňující proroctví

Autoři studie během experimentu zaznamenali různé neurální reakce jedinců napříč celým mozkem na různé osobnosti včetně jich samotných. Srovnání ukázalo, že lidé, kteří se cítí osamělejší, mají co do propojení neuronových sítí větší mezeru mezi sítěmi svého "já" vůči sítím vymezeným pro ostatní lidi. To se podepisuje na odlišné aktivitě prefrontální mozkové kůry při pozorování sebe nebo druhých.

Naopak lidé, kteří se cítí lidským kontaktem dobře zásobeni, mají tuto "mezeru" uzavřenou. Jinými slovy, společenštější lidé mají jiné lidi více spojeny se sebou samotným – a naopak osamělejší jedinci dělají větší rozdíl mezi sebou a dalšími lidmi.

Osamělí lidé se mohou cítit jako v kleci | zdroj: Profimedia

Dalo by se říct, že samota je tak jakési sebenaplňující se proroctví.

Autoři nicméně nesledovali změnu mozku v průběhu času. Není tedy jasné, jak rozdíly mezi vlastními neurony a neurony ostatních lidí vznikají. Je možné, že lidé s malým sociálním kontaktem doznají proměn neuronových sítí ve svém mozku – že jim samota mírně upraví strukturu mozku.

Je ale možný i opak. Tedy to, že někteří lidé mají (z různých vrozených důvodů) v mozku jiný vztah mezi sebou a ostatními, a to se podepisuje na tom, že si častěji od jiných drží odstup a mají také intenzivnější pocit osamocení.

K určení toho, která teze je častější, by bylo třeba rozprostřít studii na delší časový úsek. Na to si však budou muset posvítit až další práce.

Co však můžeme už teď říct, je to, že samotu lze rozeznat i ve struktuře našich mozků. A to patrně bude mít vliv i na některé další procesy uvnitř naší hlavy, což by mohlo identifikovat samotu jednu z dílčích příčin různých dysfunkcí, především deprese či úzkostných poruch. Člověk je zkrátka sociální tvor, a pokud mu kontakt budeme dlouhodobě odepírat, někde se to projeví.

Studie rovněž naznačuje, že bychom naši potřebu společenského kontaktu mohli jednou nahradit chemicky. Pokud by se podařilo dosáhnout u osamělých změn neuronové sítě medikací, mohlo by to pomoct i s jejich nepříjemnými pocity.

Chybí okruh známých

Posledním zásadním zjištěním autorů je význam "slabších spojení", které připomínají nikoli blízké přátelé, ale pouze vzdálenější známé, kolegy ze zaměstnání a další lidi, za které bychom nestrčili ruku do ohně. Jejich existence však překvapivě posiluje individuální pocit lidské blízkosti – přičemž právě tyto košatější, ač vzdálenější kontakty, dnes řadě lidí chybí.

"Lidé dnes postrádají častější kontakt s širším sociálním kruhem. A to by mohl být jeden z důvodů, proč náš celkový pocit osamocení narůstá," řekla Andrey Courtneyová televizi CNN.

Studie byla publikovaná v žurnálu JNeurosci.