Ve skupině je cvičení efektivnější než o samotě, ukázala studie

- Člověk autor: Ladislav Loukota

Jen málokdo by pochyboval o užitečnosti aktivního sportovního života. Dnešní hektická doba však často znamená, že kolektivní sporty ustupují individuálnímu cvičení. Nová studie z New Englandské univerzity však došla k tomu, že kolektivní sportování má celou škálu výhod.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: ThinkStock

Každého zřejmě napadne první výhoda, a to možnost vzájemné podpory a motivace. Tím však podle vědců výhody teprve začínají. "Přínosy z toho, že se setkáváme s přáteli a kolegy a překonáváme spolu něco obtížného, vzájemně se povzbuzujíc, jsou užitečné nad rámec samotného výkonu," uvedla Denna Yorksová, vedoucí výzkumná pracovnice této studie. "Závěry naší práce podporují koncept psychického, fyzického a emocionálního přístupu ke zdraví, který je nezbytný pro studenty a lékaře."

Co to v praxi znamená? Především statisticky významné snížení stresu o 26 procent.

Účastníci studie byli v rámci dvanáctitýdenního cvičebního programu rozděleni do tří skupin – jedné, v níž se lidé potili společně, a druhé, kde se překonávali o samotě. Třetí kontrolní skupina pak zahrnovala lidi, kteří se cvičení (s výjimkou přepravy) vyhýbali zcela.

Každý měsíc pak byli všichni dotázáni na stav svého stresu a kvality života. Cílem bylo především zjistit, zdali jsou účastníci na konci programu se svým životem spokojenější, než když začínali.

Žádná změna u individualistů

Ve výsledku není zřejmě překvapivé, že členové "lenošské" kontrolní skupiny nepozorovali žádnou významnou změnu. Zajímavé však je, že ani sportovci-individualisté se od nich příliš nelišili. Ačkoliv si mohli vybrat sport dle svého gusta, cvičili v průměru dvakrát více než kolektivci, a dokonce měli povoleného i sparingpartnera, míra jejich stresu zůstala skoro stejná jako na začátku testu. Jediným rozdílem bylo o jedenáct procent lepší vnímání kvality života. Tělesně se však cítili také stejně.

V kontrastu s tím hlavní zkoumaná skupina cvičící pospolu silový program CXWORX alespoň jednou týdně (!) ohlásila významné zlepšení v každé kolonce. Jak již padlo, o čtvrtinu se u nich snížilo vnímání stresu, také kvalita života byla subjektivně lepší jak v mentální (12 procent), tak i fyzické (25 procent) a emoční (26 procent) rovině.

Znamená to, že je individuální cvičení odsouzeno k úbytku?

Cvičení jako zbraň proti vyhoření

Jak už to však v podobných zjištěních chodí, závěry je nutno přijmout s jistou mírou zdravé skepse – Yorksová a její kolegové především nezkoumali statisticky příliš významný počet lidí. Jejich práce stojí na 69 studentech medicíny, což je sama o sobě poměrně specifická kategorie lidí ve zdravém, produktivním věku.

Lze spekulovat, že při významném rozšíření na jiné skupiny by se výsledky mohly do jisté míry lišit. To však bude úkolem pro jiné, budoucí výzkumy – Yorksová sama ani netvrdí, že závěry její práce jsou aplikovatelné mimo zkoumaný vzorek studentů.

"Lékařské školy chápou, že jejich programy jsou náročné a stresující. Vzhledem k tomu, jak pozitivní výsledky může fyzická aktivita nabízet, měly by školy uvažovat o nabídkách skupinových fitness cvičení," řekla doktorka Yorksová v závěrečném shrnutí pokusu. "Nabídnout studentům aktivitu, která jim pomáhá zvládat stres a cítit se lépe duševně a fyzicky, může potenciálně zmírnit riziko vyhoření a úzkost v profesi," uvedla. S tím je těžké nesouhlasit

Výzkumná metoda rovněž zkoumala jenom subjektivní názor účastníků. Kdyby měřila míru stresu a stavu těla objektivně, mohla dost dobře dojít k tomu, že mezi individuálně a kolektivně cvičícími účastníky není rozdíl. Kalorie spalovali všichni účastníci stejné.

Na druhou stranu, trenéři dlouhodobě doporučují spíše cvičení ve skupině. Jistě, mnozí tak činí, protože "shodou okolností" sami takovou službu poskytují – zároveň se však zdá, že subjektivně může společná snaha cvičební aktivitě rozhodně prospívat.

Kolektivní sport má v lidstvu tradici

Lidská tendence ke kolektivizaci sportu není překvapivá, podíváme-li se na historii individuálního vs. kolektivního cvičení. Je logické, že historické záznamy zvýhodňovaly kolektivní sporty. Existuje i dlouhá tradice doporučování fyzické aktivity lékaři. Nejstarší doklady o užitečnosti pravidelného cvičení máme už z indického spisu Suśrutasaṃhitā z prvního tisíciletí před naším letopočtem.

Zatímco kondiční sport je jako volnočasová aktivita v podstatě vynálezem konce 19. století (a individuálně se stal módou teprve v druhé polovině 20. století), po většinu lidské civilizace jsme fyzickou aktivitu vykonávali společně.

Nástěnné malby ve francouzských jeskyních Lascaux ukazovaly společný sprint, plavání i lukostřelbu. Z Egypta máme doklady o zápasech i veslování, ze středověku zase víme o předchůdci fotbalu, jehož se účastnilo celé město. Taktéž vojenský výcvik je svého druhu sportovní aktivitou.

Lze tedy konstatovat, že právě kolektivní složka sportu byla vždy populárnější než individuální cvičení. A na tom se dle studie z New Englandu zřejmě nic nemění ani ve 21. století.

Tagy: tělesná aktivita zdraví a životní styl věda a poznání vědecký výzkum a studie

Zdroje: vlastní