Jižní oceán po celá desetiletí absorboval přibližně 25 procent lidských emisí oxidu uhličitého (CO₂) a více než 90 procent přebytečného tepla. Oddálil tak některé z nejhorších dopadů klimatických změn.

Nová studie založená na komplexním modelování však ukázala, že hluboké oceánské vrstvy, nasycené teplem, ho v budoucnu mohou náhle uvolnit, a to i v případě hypotetického zlomu v emisích skleníkových plynů a ochlazování planety.

Oteplování bez emisí

Výsledkem by mohl být impulz oteplování z přímořských zón, aniž by se do atmosféry uvolňovaly lidské emise CO₂.

Autoři práce zdůrazňují, že pokud by k tomuto efektu, popisovanému jako „oceánské říhnutí“, opravdu došlo, nešlo by o postupný proces. Projevilo by se to náhlým uvolněním uskladněné energie a prudkým oteplením. Popisují to jako „klimatický zpětný ráz“.

Oteplování  v důsledku „oceánského říhnutí“ by mohlo trvat několik desítek let až století a probíhalo by v tempu srovnatelném s průměrným tempem antropogenního globálního oteplování. Mohlo by se projevit i sto let od úspěšného ochlazení klimatu.

I když by došlo k uvolnění určitého množství CO₂, primární dopad by byl tepelný, nikoli chemický. Jinými slovy, atmosféra by se oteplovala v důsledku dlouhodobě zadržovaného oceánského tepla, stoupajícího vzhůru, nikoli z nových emisí.

Roli hraje úbytek mořského ledu

Roli v tom podle autorů hraje úbytek mořského ledu, který odráží sluneční energii zpět do vesmíru. Jeho ztráta znamená, že oceán absorbuje více krátkodobého záření. Tato změna umožňuje oceánům, včetně toho Jižního, akumulovat více tepla.

To do hlubin tlačí mísení teplejších proudů s chladnějšími vrstvami. Aktivita přirozených procesů uvolňování tepla navíc oslabuje, což ve své kombinaci způsobuje zadržování tepla tam, odkud nemůže tak snadno uniknout.

Vytvářejí se tím podmínky ideální pro „opožděný návrat oteplování“.