Jedná se o známý a nejednoznačný filozofický problém na pomezí svobody a morálky, kterým se kromě řady myslitelů zabýval i nejeden umělec – např. Anthony Burgess v knize Mechanický pomeranč, kterou pak proslavil stejnojmenný film Stanleyho Kubricka.

Nedávný článek v magazínu Science ovšem námět filmu přiblížil praxi. Výzkumníci prezentovali výsledky experimentu, při kterém cíleně manipulovali vnímáním lidských stereotypů, aby účastníky odnaučili zažitým předsudkům o ženách a lidech jiné barvy pleti.

Účastníci nejprve vyplnili test, při kterém přiřazovali různým obličejům termíny jako „matematika“, „poezie“ nebo „agresivita“. Následně jim byly prezentovány již přiřazené dvojice obrázků a slov, přičemž úkolem bylo vybírat ty, které stereotypům neodpovídají – v takovém případě se ozval charakteristický zvuk. Po všech těchto náročných testech absolvovali zúčastnění malého šlofíka, během kterého jim vědci znovu přehrávali ony charakteristické zvuky.

Předsudky účastníků se snížily už po prvních dvou testech, ale skutečný zlom představoval až samotný spánek. Během něj si své nové poznatky účastníci tak zafixovali, že jejich zesílený vliv přetrval i několik týdnů.

Souvislost spánku se zafixováním našich zkušeností je úžasným poznatkem. Ostatní výsledky by ovšem měly, navzdory nadšenému přijetí, působit spíše výstražně. Předsudky vyplývající z našich zkušeností nejsou bezvýhradně špatné, protože se jejich prostřednictvím v základních rysech orientujeme ve světě.

Opovrženíhodné je pouze slepé následování omílaných stereotypů a odmítání nových informací a podnětů, kterými je záhodno své předsudky konfrontovat. Bylo by však skutečně lepší místo učení otevřenosti lidi „programovat“ k toleranci a myšlení bez předsudků?

Stejným způsobem by navíc bylo možné vychýlit předsudky na jakoukoli stranu. Kdo se stane arbitrem toho, co je správné?