Medvědů je v přírodě míň než šafránu. Přesto na ně lidé narážejí.

Před týdnem například převážel vrtulník do nemocnice muže, který utrpěl vážná zranění, když ho na středním Slovensku napadl medvěd. V uplynulém týdnu to přitom byl jen jeden ze tří případů střetu člověka s medvědem v zemi našich východních sousedů.

Pozoruhodná studie, publikovaná v časopise Journal of Experimental Biology, poměrně častá setkání medvědů s lidmi vysvětluje. Vědci v ní v Severní Americe zkoumali medvědy grizzly, ale jejich poznatky se dají vztáhnout také na hnědé medvědy, kteří se vyskytují v Evropě.

Výzkumníci porovnávali život medvědů s životem lidí. Součástí studie byli medvědi žijící v zajetí i ve volné přírodě, běžecký trenažér, nakrájená jablka a GPS přijímače.

Vědci dospěli k poznatku, že medvědi se v krajině pohybují jako většina lidí. Raději chodí po rovinatých stezkách než po těch, které stoupají do svahů. Volí také pomalejší tempo proti rychlejšímu.

Takové zjištění vysvětluje, proč se v přírodě tak často protínají cesty medvědů a lidí.

Přirozené je nehýbat se

Výzkumy naznačují, že lidé jako druh mají sklony k lenivosti a jsou naprogramováni tak, aby se vyhýbali aktivitě. Ve všeříkající neurologické studii z roku 2018 například záznam mozkové aktivity ukázal, že dobrovolníky mnohem více přitahovaly fotografie lidí na židlích či v houpací síti než lidí v pohybu.

Vrozená preference nehýbat pro nás byla podle všeho kdysi dávno užitečná – v dobách, kdy lov a sběr vyžadovaly na rozdíl od odpočinku ve stínu stromů hodně úsilí a mnoho kalorií. Příliš malá aktivita nám však dnes, když je všude jídla dostatek, působí problémy.

Oblíbená poloha odpočívajícího medvěda. | zdroj: Profimedia

Jak moc zálibu v lenošení sdílíme s ostatními živočišnými druhy, však nebylo jasné. Na scénu však přišli medvědi grizzly, kteří žijí v medvědím středisku univerzity v západoamerickém státě Washington.

Biologové se rozhodli zjistit, kolik energie grizzlyové spotřebují při různých druzích pohybu a jak taková zjištění mohou ovlivnit chování v jejich každodenním životě.

Viděli jste medvěda na běžeckém trenažeru?

Vědci postavili bytelnou konstrukci kolem běžeckého trenažéru původně určeného pro koně. Po úpravách se pás mohl naklonit nahoru nebo dolů. Pak naučili devět medvědích samců a samic – z velké části narozených v zajetí – aby na pás vylezli a dali se na pochod, zatímco za odměnu jim dávali kousky párků či jablka.

Měřili při tom, kolik energie medvěd vynaloží při různých rychlostech a při cestě z kopce nebo do kopce. Zjistili, že pro medvědy (obdobně jako pro lidi) je z fyziologického hlediska nejvýhodnější jít po rovině rychlostí kolem čtyř kilometrů za hodinu. V takovém tempu spotřebují nejméně kyslíku.

A konečně vědci shromáždili informace o pohybu divokých medvědů, mimo jiné pomocí GPS statistik o pohybu grizzlyů z Yellowstonského národního parku. Tyto záznamy porovnali s předchozími studiemi pohybu lidí a dalších zvířat ve volné krajině.

Vyplynul z toho jednoznačný závěr: Při srovnání dat vědci zjistili, že divocí medvědi jsou podobně jako lidé stvořeni k lenošení.

Courají se po vrstevnicích

Výzkumníci očekávali, že medvědi se pohybují nejefektivnější rychlostí, kdykoli to je možné. Ve skutečnosti se po Yellowstonském parku toulají fyziologicky neúčinnou a loudavou průměrnou rychlostí 2,2 kilometru za hodinu.

„Medvědi si vždy vybírají nejméně prudký svah, i když to znamená, že jejich cesta bude delší. Chodí po vrstevnici, kdykoli to je možné,“ cituje deník The New York Times vedoucího studie Anthonyho Carnahama.

Preferované stezky se podobaly těm, které při pohybu v přírodě volí lidé, což dokládá další snímek.

Hádejte, proč medvěd chodí po turistické stezce. | zdroj: Profimedia

„Grizzlyové se přitom podobně jako jiní medvědi mohou náhle pohnout s dechberoucí rychlostí a zuřivostí – když se jim chce,“ upozorňuje Carnahan. „Viděl jsem medvěda přeběhnout přes horskou louku za šest nebo sedm minut, zatímco mně ji trvalo přejít celé odpoledne.“

Studie netvrdí, že se lidé na vycházkách v přírodě jen loudají a drží se rovin. Avšak dokládá, že výběr náročnějších stezek vyžaduje vyvinout určité fyzické i psychické úsilí. Kromě toho připomíná, že přírodu sdílíme s velkými predátory, kteří stojí na vrcholu potravního řetězce a kteří si mohou vybrat stejnou stezku jako my.