Aktuální studie srovnávala pachatele trestných činů. Ačkoliv byli všichni zkoumaní lidé vězněni, část z nich byla odsouzena za vraždu anebo pokus o ni, a část za jiné, lehčí trestné činy.

Studie snímků odhalila statisticky významný rozdíl mezi objemem šedé kůry mozkové mezi oběma studovanými skupinami. U vrahů jí bylo méně zejména v oblastech mozku spojených se zpracováním emocí, kontrolou chování a prosociálním chováním.

"Více šedé hmoty znamená více buněk, neuronů a glie," řekl k práci Jean Decety, profesor psychologie a psychiatrie na University of Chicago, "Čili toho, čím zpracováváte informace - ať už jsou to emocionální informace, které používáte, abyste cítili empatii vůči někomu jinému, anebo informace, které používáte k ovládání svého chování, k potlačení vašich tendencí impulzivně reagovat."

Snímek mozku z aktuální práce | zdroj: Sajous-Turner et al.

Práce je kulminací více než 10 let sběru dat v osmi věznicích ve dvou amerických státech. Účastníci byli rozděleni do tří skupin: 203 vězňů bylo usvědčeno ze vraždy nebo pokusu o vraždu, 475 vězňů spáchalo napadení, ozbrojenou loupež či jiné středně vážně násilné činy, a konečně 130 vězňů se podílelo na nenásilných trestných činech.

Ačkoli předchozí neurovědecké studie také zkoumaly mozky vrahů, nynější výzkum je prvním, který používá takto velký vzorek. Navíc jako první kontroluje faktory, jako je psychóza – ze studie tak byli vyloučeni jedinci, kteří utrpěli poškození mozku nebo byli léčeni s psychiatrickými poruchami, jako je schizofrenie.

Kdo roste pro šibenici

Mnozí si při zmínce nové metody nejspíše vybaví obstarožní metodu frenologie, která něco podobného řešila už dvě století napřed. Zejména na konci 19. století frenologové měřili tvar lebky kriminálníků v naději, že identifikují fyziognomické prvky, z nichž bude možné poznat lidi, kteří doslova rostu pro šibenici.

Frenologie však stála na chatrné teorii, kterou se nikdy nepodařilo ukotvit v jasných, prokazatelných výsledcích. Právem proto šla do koše vědeckých oborů.

Chicagské zjištění o mozcích kriminálníků navíc oproti frenologii nepoptává - alespoň momentálně - jasnou aplikaci výsledků v praxi. Autoři nenavrhují, aby byli preventivně uvězněni lidé, u nichž by povinná prohlídka odhalila menší míru šedé hmoty.

Je ale nasnadě, že někdy v budoucnosti by mohli populisté takovou aplikaci poptávat. Je však dost dobře možné, že i kdyby se to stalo, ve výsledku by taková "prevence" nemusela ničemu pomoct.

Studie z Chicaga totiž neví zcela jistě, zda je menší šedá kůra je nutně spouštěčem patologického chování - zrovna tak může být emocionální stres vlivem spáchané vraždy spouštět změny v mozku, které vedou ke zmenšení šedé kůry.

Neuroplasticita mozku je pověstná, a na to, aby byla taková možnost vyvrácena, by vědci museli studovat lidi před vraždou a po ní.

Stejně tak práce neřešila rozdíly v množství šedé kůry u lidí, kteří žádný trestný čin nespáchali. Ze studie 800 lidí uvězněných až po činu se toho zkrátka nedá dovozovat víc, než jen to, co dovozovat lze. Pokud něco, potenciální zjištění, že má člověk menší šedou kůru by mělo být v nějaké hypotetické budoucnosti nahlíženo spíše jako zdravotní problém, který je možné řešit, než jako bezpečnostní problém, který musí vést k uvěznění.

Studie byla publikována v časopise Brain Imaging and Behavior.