Moře a oceány pokrývají více než 70 % zemského povrchu, ale pokud jde o přímé vizuální pozorování jejich dna, zůstáváme slepí. Zatímco vesmírná mise Artemis plánuje návrat na Měsíc, jen velmi malá část oceánského dna byla skutečně spatřena lidmi nebo zaznamenána kamerami v rámci výzkumu.

Jak upozorňuje Popular Science, nový odhad týmu vědců z Woods Hole Oceanographic Institution a organizace Seabed 2030 odhaluje, že lidé vizuálně prozkoumali jen přibližně 0,001 % oceánského dna. To znamená, že z 361 milionů čtverečních kilometrů podmořského prostoru jsme přímým pozorováním pokryli plochu srovnatelnou s několika fotbalovými hřišti.

 Co vlastně víme o mořském dně?

Většina poznatků o mořském dně pochází z nepřímých měření, zejména prostřednictvím sonarového mapování a gravitačních dat ze satelitů. To nám umožnilo vytvořit hrubé topografické mapy, ale detaily – jako jsou tvar, složení nebo biologické osídlení – zůstávají záhadou.

„Naše oceány jsou jako obrovská kniha, z níž jsme zatím přečetli jen několik stran,“ říká Larry Mayer, oceánograf z University of New Hampshire a člen iniciativy Seabed 2030.

Seabed 2030 je globální projekt, jehož cílem je zmapovat celé mořské dno do roku 2030. Navzdory pokroku máme zatím přesně zmapováno asi 25 % – ale to stále neznamená, že bychom tyto oblasti přímo „viděli“. Skutečné vizuální průzkumy pomocí ponorek a kamer jsou extrémně náročné, drahé a logisticky komplikované.

Proč je důležité znát oceánské dno?

Znalost mořského dna není jen akademická záležitost. Tvar dna ovlivňuje proudění oceánů, pohyb tepla a CO₂, a tedy i klima. Zároveň jde o klíčový faktor při monitoringu zemětřesení, hledání přírodních zdrojů a ochraně mořských ekosystémů.

Například mořské hory (seamounts) jsou často ohnisky biodiverzity, ale také místem, kde se těží nerosty. Bez dostatečných dat hrozí, že lidská aktivita nenávratně poškodí unikátní ekosystémy, o nichž jsme dosud nic nevěděli.

„Nemůžeme chránit to, co jsme nikdy neviděli,“ shrnuje Vicki Ferrini, geoložka z Lamont-Doherty Earth Observatory.

 Co brání většímu pokrytí?

Prozkoumat oceánské dno znamená nasadit ponorky, robotické průzkumníky (ROV) nebo autonomní plavidla (AUV) – technologie, které jsou nejen finančně náročné, ale i časově zdlouhavé. Jedna expedice může během týdne nasbírat data o ploše menší než 1 % mořského dna v dané oblasti.

Navíc extrémní tlak, tma a technické limity kamer ztěžují podrobné snímkování. Bez masivních investic a mezinárodní spolupráce tak zůstane většina oceánů nadále neprobádaným světem.

Shrnutí:

• Oceánské dno pokrývá přes 70 % Země, ale vizuálně bylo pozorováno jen 0,001 %

• Většina dat pochází z nepřímých metod, nikoliv z přímého snímkování

• Detailní znalost mořského dna je zásadní pro klimatologii, geologii i ochranu přírody

• Zmapovat celý oceán vyžaduje technologický pokrok a mezinárodní spolupráci