Jestli si říkáte, že nám může být putna, jak zrovna na Slunci je, tak to nám tedy být nemůže. S naší mateřskou hvězdou jsme spojeni pupeční šňůrou gravitace i záření, bez kterého bychom nejenomže nic neviděli, ale hlavně nebyli vůbec. A protože Země a její obyvatelé jsou pěkné citlivky, každá zdánlivě nepatrná změna na Slunci se může výrazněji projevit i u nás.

Je proto jedině správné Slunce bedlivě sledovat a snažit se pochopit jeho „nálady“. Hvězda totiž prochází pravidelnými cykly, kdy jednou za zhruba 11 let vrcholí její aktivita: objevují se četnější sluneční skvrny a s nimi spojené erupce, které mohou zasáhnout i Zemi a poškodit zařízení na oběžné dráze, případně vyhodit proud a telekomunikace v některých oblastech dole na planetě.

zdroj: wikipedia

Právě teď se Slunce v období tzv. slunečního maxima nachází – a je překvapivě klidné. Na aktuálních snímcích najdete sluneční skvrny jen výjimečně a nedochází ani k žádným výrazným erupcím nebo větším výronům plazmatu. Proč?

zdroj: Space Weather Slunce ve čtvrtek 24. července

Astrofyzikové přiznávají, že neví. Současné sluneční maximum je obecně jedním z nejslabších za poslední století a jeho momentální „tichá“ fáze zapadá do nastoleného trendu. To ale neznamená, že bychom si mohli oddechnout a nečekat od Slunce žádnou výraznější facku plazmatu.

Jedné obzvlášť šťavnaté jsme unikli nedávno: před dvěma lety nás minul výron koronální hmoty srovnatelný s výronem z roku 1859, kdy ze Slunce vyplivnuté částice narazily do magnetosféry Země s takovou vervou, že z toho byla polární záře viditelná až z Itálie nebo Kuby. Astronomové vyčíslili, že podobná sluneční ťafka by napáchala v moderní civilizaci paseku za několik bilionů dolarů.

Máme se něčeho takového bát i v časech, kdy Slunce na pohled usnulo? Bát možná ne, ale být ve střehu určitě. Jakkoli teprve začínáme hlouběji rozumět složitým pochodům uvnitř naší mateřské hvězdy, dosavadní zkušenosti ukazují, že tichá období bývají jen pověstným klidem před sluneční bouří.