Současný koronavirus SARS-CoV-2 není tím nejhorším virem, který lidstvo postihl. Nejsmrtelnější byl virus pravých neštovic. Zemřelo na něj víc lidí než ve všech válkách, které kdy lidé vedli.

Objev v zubech

Neštovice děsily celý svět. Ještě ve dvacátém století jim podlehlo 300 až 500 milionů lidí. Navzdory prudkému pokroku medicíny se úmrtnost pohybovala kolem třiceti procent, než se chorobu v sedmdesátých letech podařilo vymýtit očkováním. (Poslední známý případ této nemoci pochází z roku 1977.)

Až donedávna vědci předpokládali, že neštovice pocházejí ze 17. století. Z této doby byly nejstarší vzorky viru nalezené v mumifikovaném dítěti, které žilo na území současné Litvy. Neštovice jsou však mnohem starší. Výzkumníci na ně narazili v zubech vikingů, kteří žili před 1400 lety.

Jedno z pohřebišť vikingů, odkud výzkumníci získali DNA. Bylo odkryto u anglického Dorsetu. | zdroj: Dorset County Council/Oxford Archaeology

Genetický výzkum v jedenácti pohřebištích vikingů v Británii, Dánsku, Norsku a Rusku, který vedl profesor Eske Willerslev z Cambridgeské univerzity, zjistil v ostatcích vyhynulé kmeny původce pravých neštovic. Výzkumníci popsali své poznatky v časopise Science. Vyplývá z nich, že vikingové vysoce nakažlivou chorobou trpěli už v sedmém století.

Začalo to u zvířat

Virus vytváří vyrážky nejen na povrchu těla, ale i na vnitřních orgánech, zejména na plicích, v žaludku a ve střevech.

Genetická struktura viru nalezeného u vikingů se liší od struktury moderního viru neštovic. Z kosterních ostatků samozřejmě nelze tušit, jaký průběh infekce měla. Z analýz však víme, že lidé zemřeli a byli pohřbeni s vysokými hladinami viru v krvi. To naznačuje, že infekce byla vážnou nemocí a patrně příčinou smrti.

Virus byl mezi vikingy rozšířen, což ukazuje, že dávné epidemie pravých neštovic nebyly vzácným úkazem a vikingové je patrně šířili při svých výbojích.

„Stará genetická informace získaná z koster vikingů je extrémně významná, protože nás učí o evoluční historii virů,“ napsal ke studii její spoluautor Terry Jones z Institutu virologie Charité při Univerzitní klinice v Berlíně.

Analýza odhalila, že staré kmeny viru mají jiné aktivní geny proti kmenům novějším. To, jaké nové geny virus získal nebo aktivoval, odpovídá mimo jiné na otázku, jak se přizpůsobuje lidským snahám o své potlačení.

„Poznatky o včerejšku nás mohou ochránit i dnes. Pokud vymře rostlina nebo živočich, zpátky se již vrátit nemůže. Ale s viry je to odlišné. Mutace se můžou znovu objevovat a viry se můžou vracet. Vždy existuje možnost, že další zvířecí virus přeskočí zoonotickým přenosem (přenos infekce ze zvířat na lidi),“ napsal o vývoji viru virolog Jones.

Právě tak se pravé neštovice u lidí objevily. Stejně jako u epidemie současného koronaviru existoval virus dlouho u zvířat. Náhodná mutace viru, která mu umožnila napadat lidi a soužití lidí po boku zvířat ale způsobily, že nákaza přeskočila na naše předky.

Hlodavci v podezření

A z jakého zvířete starý virus neštovic přeskočil? Podezření padá na hlodavce. Vědci zjistili, že má geneticky blízko k neštovicím zjištěným právě u nich.

Vědci dokonce připouštějí, že virus přeskočil na lidi již dřív, někdy ve starší době kamenné. Nedá se vyloučit, že se takový zoonotický přenos opakoval.

Pravé neštovice mohly přeskočit na lidi třeba v neolitické vesnici, ale nerozšířily se za její práh. Poté se však podobná mutace mohla opět zrodit znovu, jenže tentokrát se již rozšířila. A to třeba pomocí vikinských plaveb.