Někteří lidé jsou zřejmě imunní vůči Alzheimeru. Už tušíme, proč

- Člověk autor: Ladislav Loukota

Mohli bychom jednou přijít na to, jak vyléčit Alzheimerovu chorobu? Po dvou letech se opět objevily náznaky, že se rýsuje kladná odpověď. Zdá se totiž, že někteří lidé jsou vůči projevům Alzheimera imunní, a to přestože u nich choroba vesele bují. Z čeho pochází tento paradox?

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: ThinkStock

Alzheimerova choroba je dnes větším strašákem, než tomu bývalo dříve. Jak se dlouhodobě obecně prodlužuje délka dožití, zvyšuje se i riziko toho, že nástup neurodegenerativní choroby může výrazně snížit požitek z vyššího věku. Turbulentní životní styl plný stresu, nedostatku spánku a neuróz navíc může dle řady studií vzniku Alzheimera výrazně napomoct.

Moderní medicína navíc stále postrádá látku, kterou by mohla Alzheimera vyléčit. Disponujeme sice léky, které mohou nástup nemoci oddalovat či snižovat její příznaky, na skutečné "zbavení se" Alzheimera ale stále čekáme. Před dvěma roky však svitla jiskřička naděje díky zjištění, že někteří lidé s Alzheimerem mohou být vůči nemoci imunní!

Naznačila to alespoň tehdejší studie profesora Changize Geuly z americké Severozápadní univerzity, která srovnávala kognitivní schopnosti seniorů se stavem jejich mozku po pozdějším přirozeném úmrtí.

Vědci tehdy mezi řadou lidí starších 90 let identifikovali osmero šťastlivců, u nichž testy naznačovaly absenci demence. Jako kdyby jejich paměť, schopnost komunikace a další vlastnosti zhoršené Alzheimerem navzdory vysokému věku oproti většině vrstevníků nedegradovaly. Pozdější pitva pak překvapivě odhalila, že mozky tří z nich přesto obsahovaly známky Alzheimerovy choroby.

Mezi ty obvykle patří úbytek neuronů ruku v ruce s tzv. amyloidními plaky a neurofibrilárními klubky. V zásadě lze říct, že mozek pacienta s pokročilou Alzheimerovou chorobou je během pitvy na první pohled rozeznatelný.

Převládající teorie choroby proto zněla, že rozvoj plaků a klubek uvnitř mozkové tkáně fyzicky poškozuje neuronové spoje a vede k projevům Alzheimera - a touto cestou se vydalo i lékařské bádání v honbě za lékem. Absence výrazného pokroku v zastavení choroby však byla první indicií, že lékařská věda možná sleduje špatné vodítko. 

Alzheimer bez Alzheimera

Studie Severozápadní univerzity pak tuto premisu před dvěma lety dále posunula. Co když je vznik plaků z hlediska hledání léku spíše sekundární problém? Co když je jejich formování typicky nevyhnutelné, a to, co poškozuje kognitivní schopnosti, je naopak absence obranného mechanismu těla? Právě to nyní naznačuje i nová studie Texaské univerzity pod vedením Olgy Zolochevské.

Její tým si pacienty s rozvinutými amyloidními plaky a dalšími fyzickými příznaky, kteří si však stále zachovávají dobré kognitivní funkce, označil za ne-dementní s Alzheimerovou neuropatologií, a jal se studovat, co by mohlo být jádrem jejich schopnosti vzdorovat horšícímu se stavu mozku.

Analýza jejich mozků ukázala, že amyloid-β protein se v mozcích ne-dementních pacientů stále hromadí - nikoli však v toxické koncentraci vedoucí k tvorbě amyloidních plaků. Díky tomu nedochází k poškozování neuronových synapsí, horšení paměti a dalších mozkových funkcí.

S využitím dalších technik včetně hmotnostní spektroskopie k analýze proteinového složení synapsí ne-dementních pacientů následně vědci identifikovali možný klíčový rozdíl mezi jejich mozky a mozky běžných pacientů s Alzheimerovou chorobou (i lidí zcela prostých choroby). Tím je unikátní typ 15 synaptických proteinů, které zřejmě ne-dementním pacientům propůjčují jejich odolnost.

Jak přesně tyto proteiny v jejich tělech vznikají a proč se tak děje, či jak vlastně zabraňují vyšší koncentraci amyloid-β proteinu, ze studie nevyplývá. Práce ale může sloužit jako dobrý základ pro hledání odpovědi na tyto otázky.

"V předchozích studiích jsme zjistili, že ne-dementní pacienti s Alzheimerovou neuropatologií měli amyloidní plaky a neurofibrilární klubka přítomny stejně jako lidé s dementní formou, toxické amyloidní beta a tau proteiny se však v jejich synapsích, tedy místu komunikace mezi nervovými buňkami, nehromadily," řekl k práci Giulio Taglialatela, ředitel Mitchellova střediska pro neurodegenerativní onemocnění. "Když nervové buňky nemohou kvůli nahromadění těchto toxických proteinů komunikovat, mysl a paměť jsou narušeny. Dalším klíčovým úkolem pak bylo zjistit, co synapse těchto odolných jedinců činí tak rezistentní, že dovedou odmítat dysfunkční vazbu amyloidu beta a tau."

Identifikovaná patnáctka proteinů sice není s to prozatím nabídnout celou odpověď na to, proč jsou někteří lidé vůči nemoci relativně imunní - či jak tuto imunitu přetlumočit do nové formy léčby. Naznačuje však, že po desetiletích určitého tápání by hledání léku na Alzheimerovu chorobu mohlo udělat rychlý skok kupředu.

Uvážíme-li, že první zlomová práce se objevila jenom dva roky nazpět, řešení tajemství ne-dementních pacientů s Alzheimerem by mohlo být na dosah v horizontu několika dalších let. Existuje přitom naděje, že relativně krátce na to by na základě patnáctky vyvolených proteinů mohl vzniknout i lék, který by Alzheimera sice stále neuměl zcela vyléčit – zvládl by však eliminovat většinu jeho negativních příznaků. Snad se dozvíme více z navazujících prací.

Studie byla publikována v Journal of Alzheimer's Disease.

Tagy: Alzheimer duševní zdraví mozková aktivita nemoci a nákazy věda a poznání