Tým vedený Melissou K. Edlerovou z Kentské státní univerzity došel ke svému zjištění zkoumáním dvaceti zachovalých mozku stárnoucích šimpanzů. Co přesně u tohoto druhu znamená "vysoký věk"? Cokoliv mezi 37 až 62 lety. Sbírka mozků vytvářená v posledních 20 letech vznikla odebráním z těl šimpanzů uhynulých v zoologických zahradách i vědeckých institucích. Vědce zajímal zejména stav mozkové kůry a hipokampu, části mozku zasažené v případě výskytu Alzheimerovy choroby jaké jedné z prvních.

Odborníci hledali především stopy po přítomnosti proteinu známého jako amyloid beta. Tento bílkovinný agregát je hlavní složkou plaků a neurofibriálních klubek, které se vytvářejí mezi neurony uvnitř lidských mozků postižených Alzheimerem. Spolu s dalšími procesy plaky a klubka platí zřejmě za hlavní příčinu rozvoje nemoci – přesné důvody jejich vzniku u lidí však prozatím nebyly uspokojivě vysvětleny. Zatímco někteří odborníci v tom vidí hlavně civilizační projev, jiní považují za významnější problém přirozené procesy stárnutí.

Právě proto je tak významné, že experti z Kentu zaznamenali přítomnost amyloidu beta uvnitř všech dvaceti šimpanzích mozků. Jde o první důkaz, že Alzheimerova choroba není vlastní jen lidskému mozku, což může posunout další studium choroby správným směrem.

Jediné odhalení však samozřejmě neodpovídá na všechny možné otázky. V první řadě studovaný vzorek 20 mozků není natolik velký a závěry bude nutné potvrdit i u dalších exemplářů. Není navíc ani jisté, jestli hypotetický šimpanzí Alzheimer má stejné negativní dopady jako u lidí – zde se však paradoxně dostáváme k ještě pozoruhodnějšímu, ačkoliv v tuto chvíli jen hypotetickému závěru.

Zjištění výskytu Alzheimera u šimpanzů po takové době studia tohoto živočišného druhu i této nemoci může být překvapivé, má však dva velmi jednoduché důvody. Mezi tradiční projevy Alzheimera patří zejména poruchy krátkodobé paměti, problémy s mluvou či poruchy chování. Alzheimer není nemoc, která je vidět na první pohled a její negativní vliv je zejména sociálního charakteru.

Vzhledem k tomu, že šimpanzí kultura a komunikace je nám cizí, a opičí pacienti si sami na zhoršování kognitivních funkcí nestěžují, diagnostika podobné choroby u nich nezbytně pokulhává. Doposud ostatně u šimpanzů nebyly pozorovány žádné behaviorální projevy chování jako při Alzheimerově nemoci. Druhý důvod je pak mnohem pragmatičtější - doktoři zabývající se lidskými nemocemi mají jen zřídkakdy společné zájmy s veterináři.

Také je však možné, že stejná degenerace má u šimpanzů menší negativní projevy. Pokud šimpanzi sami rovněž trpí na hromadění amyloidu beta, avšak zároveň je u nich vliv onemocnění na kognitivní schopnosti menší, mohlo by nám další studium jejich varianty Alzheimeru pomoct se sestavením správné terapie či výběrem léčiv aplikovatelných také u lidí. Tato možnost je však prozatím jen spekulací, její platnost bude muset potvrdit či vyvrátit další výzkum.

"Civilizační" choroby u zvířat?

Na Alzheimerovu nemoc dodnes neexistuje jediná efektivní forma léčby a střední doba dožití po diagnostikování se u lidí pohybuje kolem pouhých šesti let. Objev pravděpodobného výskytu nemoci u šimpanzů je o něco méně překvapivý, pokud ho dáme do kontextu jiných "civilizačních" chorob, které člověk ve skutečnosti sdílí se zvířaty.

Běžně jsou za civilizační choroby označovány především nemoci způsobené obezitou, cukrovkou, užíváním drog či alkoholismem, na které zvířata bez aktivní snahy člověka obvykle netrpí. V zoologických zahradách se však některé z civilizačních chorob můžou u zvířat vyskytovat kvůli odlišném obsahu cukru v potravě, což se v dlouhodobém horizontu podepisuje na zdraví například v případě primátů.

V širším pojetí se pak mezi podobné neduhy řadí i degenerativní nemoci způsobené především schopností dožít se vysokého věku. A, jak ilustruje případ analogu Alzheimera u šimpanzů, na to mají "smůlu" občas i zástupci zvířecí říše.

Relativně časté jsou u zvířat také různé typy rakoviny. Zejména na ně trpí kočkovité šelmy jako jaguáři a tygři, a také sudokopytníci jako lamy. Méně často může dojít i na vznik rakoviny kůže – naznamenaný je například případ několika nosorožců, na druhou stranu velmi nepopulární je i případ infekční rakoviny (!) u tasmánského čerta. Zřejmě nejparadoxnějším onemocněním podobným tomu lidskému, je pak přítomnost erektilní dysfunkce u koňů.

Jakkoliv je tedy člověk mnohdy odpovědný za rozvoj nemocí u zvířat, řada druhů trpí na rozmanité problémy i sama o sobě – a hledání léku použitelného pro lidi tak nakonec v konečném důsledku může pomoct i zástupcům fauny.