Na vrcholu éry dinosaurů nebyli veleještěři jedinými velikány naší planety. Patřili k nim také vyhynulí měkkýši s ulitou – amonité. Tento druh hlavonožců dorůstal zhruba před 80 miliony let velikosti až 2,5 metru.

Vědci odhalili, co bylo příčinou těchto obřích rozměrů. Stály za nimi evoluční závody.

Ulita, která se nevešla do tlamy

Tým pod vedením paleontoložky Christiny Ifrimové z Heidelberské univerzity v Německu ve studii publikované ve vědeckém žurnálu PLOS One dospěl k závěru, že příčinou ohromujících rozměrů měkkýšů byly evoluční závody. Amonité se svou velikostí chránili před dravými mořskými plazy mosasaury. Byli jejich oblíbenou pochoutkou.

Sežer, anebo budeš sežrán. V popředí velký amonit chytá rybu, v pozadí se malý amonit stává kořistí mosasaura. | zdroj: Profimedia

Amonité se před sežráním mosasaury chtěli zachránit ulitou, která se mosaurům nevešla mezi čelisti, do tlamy…

Podobné evoluční závodění mezi lovcem a kořistí známe dobře i ze současnosti. Například býložravé žirafy mají svůj prodloužený krk jenom jako následek toho, že jimi požírané stromy se postupně vytahují stále výš a výš. Oba soupeřící druhy tak ukazují různé stránky přirozeného výběru.

Stromy, které jsou vyšší, jsou méně ojídány. Mají tedy zdravější základ  a víc šíří své geny, včetně těch určujících výšku, než stromy, které jsou méně zdravé. A obdobně žirafy, které mají vyšší krky, lépe dosáhnout na větší množství potravy, tím pádem víc šíří své geny (podporující délku krku) než žirafy kratší. Než je účinek vidět, trvá to mnoho generací – ale výsledek je nakonec patrný.

Zvětšoval se lovec a rostla i kořist

Paleontologové z z Heidelberské univerzity studovali zkamenělé pozůstatky 154 amonitů různých velikostí. Hlavním zájmem byl největší druh Parapuzosia seppenradensis, ale kvůli nedostatku jeho zástupců sáhli vědci také po příbuzném starším druhu Parapuzosia leptophylla. Celkem zkoumali amonity od velikosti 10 centimetrů po 1,8 metru, což jim umožnilo studovat všechna vývojová stádia hlavonožce.

Na základě studia vědci dospěli k tomu, že větší P. seppenradensis se vyvinul z menšího druhu P. leptophylla. Stalo se to poté, co se tento druh během několika milionů let z menších evropských vod rozšířil přes Atlantik až do Mexického zálivu.

Fosilie schránky prehistorického amonita. | zdroj: Profimedia

Bylo to zhruba před 80 miliony let, kdy P. seppenradensis dorostl do rekordní velikosti a stal se největším amonitem v dějinách.

Ve stejné době, kdy se zvětšovali amoniti, se zvětšoval i jiný typ živočichů – vodní plazi rodu mosasaurové. Pro tyto vrcholové predátory byli amonité nejčastější potravou. A tak obdobně jako při soupeření mezi stromy a žirafami vznikl evoluční tlak, který poháněl růst amonitů.

Měkkýši, žirafy a evoluce

Autoři připouštějí, že to, co odhalili, je jen vzájemný vztah mezi růstem dvou druhů. Evoluční soupeření mezi druhy je jejich výkladem tohoto jevu. Vypadá však velmi realisticky.

„Nezaznamenali jsme žádný jiný environmentální trend, který by odpovídal nárůstu velikosti tohoto amonita,“ píše se ve studii.

Stejný mechanismus, který dal žirafám jejich ikonické krky, tak patrně poháněl růst prehistorických měkkýšů.