Z pohledu dneška se to zdá skoro jako sci-fi: vědci přicházejí v 70. letech se zjištěním, že je něco v nepořádku, a deset let nato už politici navazují řešením, na kterém se shodne v podstatě celý svět.

O čem je řeč? O poškození ozónové vrstvy, ke kterému docházelo v důsledku lidské činnosti. Viníkem byly halogenované chlór-fluorované uhlovodíky, veřejností známé pod označením freony. Ty se v plynné či kapalné podobě používaly především v chladicích zařízeních nebo sprejích a v 80. letech jejich roční spotřeba kulminovala na zhruba milionech tun.

UV záření tyto sloučeniny rozkládalo na atomy chloru a bromu a ty se pak pro změnu pustily do molekul ozonu. A že jim chutnalo! Jeden atom chloru dokáže rozcupovat až 100 000 ozonových molekul a nebylo tedy velkým překvapením, když vědci odhalili spojitost mezi rostoucí ozonovou dírou nad Antarktidou a masivním rozšířením freonů.

zdroj: wikipedia

Pak ale přišel Montrealský protokol z roku 1987, dohoda o odbourání spotřeby i výroby 96 chemických látek, které měly na ničení ozónové vrstvy největší podíl. Proč taková starost o tenkou vrstvu plynu, nacházející se ve stratosféře? Protože tahle vrstva se pro změnu stará o nás – chrání Zemi před nebezpečným ultrafialovým zářením ze Slunce.

A teď konečně ty dobré zprávy! Montrealský protokol vstoupil v platnost 1. ledna 1989 a čtvrt století nato vědci konstatují, že ozonová vrstva opět nabývá na síle. Pokud bude soušasný trend pokračovat, vrstva by se měla kolem roku 2050 vrátit do stavu, v jakém byla naposledy na konci 70. let.

zdroj: tisková zpráva Vývoj rozsahu ozonové díry

Máme tedy vyhráno? Z části. Dosavadní úsilí a dohody je potřeba udržet, ale zatímco ještě na přelomu tisíciletí zela v ozonové vrstvě zdaleka největší díra v zaznamenané historii, výrazné zlepšení z posledních deseti let by nás mělo jedině povzbudit.

Vůbec nejlepší by ale bylo, kdyby probralo z letargie politiky, kteří nejsou s to se ohledně vědeckým konsenzem doložené změny klimatu dohodnout na společném postupu. Zásadní úspěch Montrealského protokolu by jim (ale i jejich voličům) měl připomenout, že úkolem politika je myslet v podstatně delším časovém horizontu, než představuje jedno volební období.