Astronomové už dlouho čelí záhadám dráh objektů Kuiperova pásu – některé mají náklon oproti zbytku soustavy, jiné vykazují kývavé anomálie. Sirajův tým v publikaci v „Monthly Notices of the Royal Astronomical Society“ navrhuje, že právě přítomnost kamenné planety typu Země ve vzdálenosti 100–200 AU od Slunce může tuto situaci vysvětlit.

Na rozdíl od Planety Devět, která by mohla být obřím plynným tělesem sedmkrát a více větším než Země a obíhat ve vzdálenosti 400 AU a víc, Planeta Y by byl relativně malý a poměrně blízko – změna paradigmatu, kdy hledané světy nemusí být záhadnými titány, ale spíše skrytými „menšími sourozenci“. Tým spočítal, že gravitační tah takové planety by mohl vysvětlit sklon drah některých TNO o až 10° vůči planetární rovině.

Dle studie by velikost Planety Y mohla být někde mezi ¬ 0,4 a 1 × hmotnost Země, což ji činí „velkou kamennou“ planetou, nikoli plynným obrem. Lokace by měla být za Neptunem, avšak ve výrazně kratší vzdálenosti než obvyklé hypotézy o Planetě Devět. To znamená – být stále mimo hranice klasi­ckých osmi planet, ale přístupnější pro budoucí průzkum.

Zajímavý je návrh, že Planeta Y není navržena jako náhrada za Planetu Devět, ale spíše jako další doplněk – mohl by existovat vedle něj, nebo by dokonce Planeta Devět mohla být složena z vícero menších těles a Planet Y je jedním z nich. Vědci uvádějí: „Tato studie není objevem planety, ale objevem záhady, pro kterou je planeta velmi pravděpodobné řešení“ 

Klíčový posun přináší instrument Vera C. Rubin Observatory, který má v následujících letech přinést rozsáhlý průzkum oblohy – právě tato observatoř by mohla planetu objevit nebo vyvrátit její existenci v relativně krátkém čase. Pokud se nepotvrdí během prvních dvou až tří let provozu, vědci připouštějí, že model bude muset být výrazně revidován.

Zajímavou implikací je i to, že pokud Planeta Y skutečně existuje, mohla by být pozorovatelná v infračerveném či viditelném světle – i když bude velmi slabě zářit, díky své větší vzdálenosti. To znamená, že může být „skrytým sousedem“, o kterém jsme dosud nevěděli jen proto, že hledáme opačný typ tělesa – obrovského plynového obra.

Skeptici ovšem upozorňují na několik zásadních nedostatků. Například velikost vzorku – analýza 50 TNO je stále relativně malá skupina pro vývod tak zásadního závěru . Dále je třeba brát v potaz možné systematické chyby v pozorování a modelování drah, eliminaci pozorovacích zkreslení a další dynamické mechanismy, které by mohly explic­vitě ovlivňovat sklon drah bez nutnosti přítomnosti planety.

Z hlediska formace sluneční soustavy představuje hypotéza Planeta Y další výzvu. Jak by taková planeta vznikla? Spadala by do scénáře migrací planet, vnějšího zachycení nebo kolizí? Pokud by byla kamennou planetou na vzdálené orbitě, musela přečkat miliardy let stabilitu – což je samo o sobě složitý model pro teorie planetární formace.

Výzkumníci navíc spekulují, že objev takového tělesa by mohl změnit naše chápání hranic sluneční soustavy – definice planety, rozsah Kuiperova pásu, dynamiku TNO a gravitační mapování vnějších oblastí. Pokud se Planeta Y potvrdí, může se náš sluneční systém rozšířit o nového člena – a to daleko dříve, než byste čekali.

Pro laika je nejzajímavější, že hledání Extra–Země v naší vlastní soustavě dostává nový rozměr – ne jen skrze teleskopy orientované na vzdálené exoplanety, ale skrze vlastní domácí dvorek – přímé sousedství Země. Představa, že existuje skrytá kamenná planeta takřka na dosah, otevírá nekonečné otázky : Jak by vypadal – pokud by měl život? Jak by ovlivňoval komety, asteroidy, gravitační rovnováhu sluneční soustavy? A jak blízko je překážka mezi teorií a potvrzeným obje­vem?

Hypotéza „Planeta Y“ představuje vzrušující krok v planetární astronomii. Ať už se potvrdí či vyvrátí, už samotný návrh podnítil debatu, rozšířil okruh pozorovacích strategií a připomněl, že naše sluneční soustava je nevyčerpatelný zdroj překvapení. A že možná ten největší objev čeká jen pár kroků za hranicí našeho slunečního dvoru.