Co se mimozemských oceánů týče, vysněnou destinací je už léta Europa. Její větší bratříček Ganymed se ale nemohl nechat zahanbit a nabídl neotřelý důkaz, že pod svým ledovým příkrovem také ukrývá moře.

Tím důkazem jsou polární záře, respektive jejich způsobné chování. Ganymed se jimi může pyšnit díky tomu, že jde o jediný měsíc, disponující svým vlastním magnetickým polem. To se zároveň topí v enormním záření z Jupiteru, které by mělo s polárními zářemi v atmosféře měsíce výrazně „kvedlat“.

zdroj: Walter Myers

Jenže nic takového se neděje: záře sice kolísají, ale zdaleka ne tolik, jak by přítomnost plynného obra napovídala. Co za neviditenou sílu je drží na místě? Z měření sondy Galileo, která magnetické pole Ganymeda odhalila během průletu v roce 1996, a nově také z pozorování Hubbleovým kosmickým dalekohledem bylo odvozeno, že působení Jupitera do určité míry vyvažuje nějaký další faktor.

A tím faktorem je – slaná voda! Ta totiž vodí elektřinu a v kontaktu s magnetickým polem mateřské planety funguje jako jeden obrovský elektromagnet. NASA odhaduje, že zásoby slané vody se nachazejí kolem 300 kilometrů pod zmrzlým povrchem měsíce a jsou natolik enormní, aby polární záři stabilizovaly do rozsahu, který Hubblem pozorujeme.

Rozdíl mezi předpokládaným a reálným kolísáním polárních září na Ganymedu | zdroj: NASA

Na přesnější informace si ale musíme počkat, protože další chystaná mise k Jupiterovým měsícům má start naplánovaný kolem roku 2022 (a k Jupiteru dorazí až za dalších osm let). Jak se ale ukazuje také na pozorování vodních výparů u Saturnova měsíce Enceladus, moře nemusí být zdaleka jen doménou modrých planet, jako je Země.

A je napínavé přemýšlet, co za objevy nás v hlubinách těch mimozemských asi čeká?