Poznejte středoevropské vlky. Kdo jsou, odkud pocházejí a čím se vyznačují?

- Příroda autor: Jan Toman

Vlky buď lidé rádi mají, nebo nemají. Málokoho ale nechávají tyto majestátní šelmy zcela chladným. Na vině je především naše dlouhá společná historie. Z ní na jednu stranu vzešel nejvěrnější lidský společník – pes – ale také obraz vlka jakožto hrozby a nebezpečného škůdce. I proto byl v minulosti nemilosrdně vybíjen. V posledních letech se nicméně začíná blýskat na lepší časy. Areály divokých šelem po celé Evropě rostou a vlky můžeme potkat dokonce i v České republice. O jaké vlky se ale jedná? Kudy se k nám dostali? A co nám mohou sdělit o dějinách vlků ve střední Evropě? 

Vlky můžeme potkat dokonce i v České republice. Ilustrační snímek

Vlky můžeme potkat dokonce i v České republice. Ilustrační snímek,zdroj: ThinkStock

Aktuální zjištění o středoevropských vlcích spolu s výsledky rozsáhlého molekulárně-biologického průzkumu nedávno prezentoval na stránkách vědeckého časopisu Diversity and Distributions mezinárodní tým pod vedením Pavla Hulvy z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

V průběhu studie vědci shromáždili údaje o genetické stránce vlků, ze kterých mohli odhadnout vzájemnou příbuznost populací v České republice, Německu, Rakousku a na Slovensku. Zhruba třetina vzorků pocházela z nalezených vlčích výměšků. Zbytek biologové odebrali z těl vlků sražených auty nebo legálně odlovených v jednotlivých zemích.

Zároveň s tím shromáždili data o rázu krajiny a klimatu v jednotlivých oblastech, stejně jako o velkých dopravních stavbách, městech a sídelních krajinách, které vlkům stojí při jejich šíření v cestě. Středoevropští vlci tak mohli vydat své tajemství.

Klid během války

Třebaže člověk ovlivňoval rozšíření vlků odpradávna, opravdu výrazně se na vlčích populacích podepsal až v posledních několika staletích. Státem podporované hubení vlků mělo za následek jejich vymizení z takřka celé západní a střední Evropy. Během 19. a počátku 20. století klesla jejich četnost na kritickou mez. Dvě světové války poskytly divokým šelmám trochu oddychu, ale opravdu vlídnou tvář nastavili Evropané vlkům až v druhé polovině 20. století. Vůbec nejvíc ale šelmám pomohl útlum zemědělství a postupné zarůstání krajiny.

Mezitím se šelmy musely stáhnout do útočišť v nejodlehlejších oblastech. Jednou, možná dokonce nejvýznamnější, z těchto oblastí se staly Karpaty vytvářející oblouk od Srbska, přes Rumunsko, Ukrajinu, Polsko a Slovensko až do Česka. Právě karpatské populace dodnes hrají roli určitého mostu mezi řídce se vyskytujícími vlky na západě a početnými východními populacemi.

Nížinní vlci ze severu Evropy až v Česku

Další velkou populací tvoří vlci ze severoevropských až baltských nížin. Studie ukázala, že tito vlci nenesou známky žádné drastické redukce populační četnosti, ale vykazují jasnou příbuznost. Většina jich z genetického hlediska spadá do jedné "rasy".

Tato "rasa", respektive určitá charakteristická kombinace genetických znaků, se vyskytuje také u vlků na našem území – v severně položených oblastech a na Kokořínsku. Rozšíření těchto "nížinných" vlků zasahuje až na Slovensko, zde se ale omezují jen na mírnější níže položené oblasti. I to ale svědčí o jejich silné expanzi v posledních desetiletích.

Karpatská větev

Karpatům ale obecně dominují vlci z druhé genetické "rasy", jejichž populace nesou známky redukce populační četnosti v minulých stoletích a jsou geograficky specializovanější. V ohraničení dílčích populací se odrážejí jak rozdíly v přirozeném prostředí, tak velké inženýrské stavby – například dálnice.

Zejména Slovensko tak představuje jednu velkou mozaiku částečně se prolínajících a občasně křížících vlčích populací. Karpatští vlci migrují i na naše území. Setkat se s nimi můžeme zejména na východě, v Beskydech, ale patřil mezi ně i jedinec sražený na Českomoravské vysočině.

Není bez zajímavosti, že mezi těmito vlky nalezneme určité genetické motivy, které se jinde než zde a na Balkáně nevyskytují. V Severní Americe jim, mimochodem, odpovídají pouze zkameněliny velkých vlků specializovaných na lov obří fauny doby ledové.

Biologové navíc už dříve shromáždili důkazy o tom, že se karpatští vlci mírně liší od svých druhů v severní Evropě. Mají větší hlavu, vykazují větší rozdíly mezi samci a samicemi a specializují se na lov jelenů.

Karpatští vlci tak očividně představují pozůstatky velké a drsným podmínkám dobře přizpůsobené populace. I kvůli své starobylé potravní specializaci ale možná nejsou k expanzi tak dobře predisponovaní, jako jejich nížinní příbuzní. O to víc by se na ně ale měli zaměřit ochranáři.

Česko na vlčí křižovatce

Hlavním poselstvím studie pro Českou republiku je patrně fakt, že naše země představuje jakousi vlčí křižovatku. Střetávají se zde severní „nížinní“ vlci s karpatskými zástupci druhu a my tak můžeme sledovat šíření tohoto velkého savce se všemi doprovodnými jevy v přímém přenosu.

Vlastně by nás to nemělo překvapovat. Česko leží na hranici vlhké a mírné atlantické části Evropy s tvrdší Evropou kontinentální. Mimoto se našeho území dotýkají jak východní divoké Karpaty, tak severní polské nížiny.

Skrze české země tak vede hranice výskytu mnoha blízce příbuzných druhů, ať už jde o myš domácí a její západoevropský poddruh nebo vránu obecnou černou a její šedou příbuznou. Vlci, třebaže v jejich případě by bylo poněkud přehnané mluvit o poddruzích, tak pouze sledují stejný vzor.

Zdroj: Hulva P, Černá Bolfíková B, Woznicová V, ... & Hájková A (2017): Wolves at the crossroad: Fission–fusion range biogeography in the Western Carpathians and Central Europe. Diversity and Distributions, online.

Tagy: Česko vlci zvířata a příroda věda a poznání

Zdroje: vlastní