V době před rokem 1900 se Mars stal středem veřejného oslňení – mnoho Američanů skutečně věřilo, že prokázali existenci inteligentního bytí na této planetě. David Baron ve své brilantní knize The Martians tuto horečku zkoumá jako mimořádný mix vědecké neprůsvitnosti, žurnalistického senzacionalismu a nejistot éry pozdního Viktoriánství.

Klíčovou postavou byl Percival Lowell – bohatý amatérský astronom z Bostonu, který interpretoval tmavé linie v Marsově atmosféře jako „kanály“ stavěné marsovskými civilizacemi k přežití vyhasínající planety. Jeho snahy podpořily veřejnou víru v obyvatelné Marsy, zatímco senzacechtivé noviny přidávaly palivo pomlouvačným titulkům a katastrofickým představám.

Washington Post i další média vykreslovala Mars jako planetu zoufalství i naděje – titulky jako „Vědci nyní vědí na 100 %, že na Marsu žijí žíznivě toužící bytosti“ nebyly přeháněním, ale součástí veřejného diskurzu té doby. Popularizace Marsu přerostla do divadelních představení, tanců („A Signal from Mars“) a podivných rituálů, jako výpovědi o cestování duší na Rudou planetu. Všechny tyto projevy odrážely nejen očekávání, ale i zápas s transformující se realitou moderní Ameriky.

Mimo Lowellovy sledovatele se do debaty zapojili i velké osobnosti – Alexander Graham Bell byl přesvědčen, že inteligentní marťané skutečně experimentálně přijíždějí k Zemi, a Nikola Tesla údajně zachytil ruské zprávy z Marsu prostřednictvím rádia.

Tato mánie měla hlubší příčiny: stoletá občanská neklid, technologické revoluce, nejistoty společenské i politické. Přelidněný svět, rychlé změny, válka se Španělskem, rostoucí rozdíly – v této realitě sluneční planeta mohla symbolizovat civilizační vyšší stupeň, neutrální útočiště a zrcadlo, kam chceme promítat dopředu to nejlepší z lidství.

Baron přitom upozorňuje na temnější stránku interpretačního rámce – rasismus a exotizaci. Lowell a jeho okolí vnímali marťany jako civilizaci nadřazenou „primitivním“ zemským rasám, a často popisovali například Marťany nebo obyvatelstvo Alžírska v souvislosti s dehumanizací či racializací „druhých“.

Skeptická věda nakonec Lowellovu teorii zpochybnila – rozdílné optické zrakové efekty, lepší fotografie a systematičtější pozorování ukázaly, že kanály neexistovaly, jsou iluzí nebo přírodním artefaktem. Lowell zemřel o 1916 částečně zdiskreditovaný, ale nadšení, které vyvolal, nepohaslo. Díky němu se zrodila sci-fi jako žánr a formovaly se narativy o Marsu jako dalším krokem lidského druhu.

Dnes je Mars znovu středem pozornosti – kolonizace, průzkum, technologie. V tomto kontextu Baronova práce připomíná, jak disproporcionálně rezonují lidské touhy, jak se věda může spojit s nebulózními masovými nadějemi a jak se mythos stává katalyzátorem literatury, politiky i vědy. Kniha je proto zároveň historickou kuriozitou i připomínkou, že naše projekce do vesmíru často vypovídají o nás, ne o prostorách, které zkoumáme.