Archeologové a egyptologové opakovaně potvrzují, že starověcí Egypťané nepoužívali pasti ve smyslu mechanických nástrah – žádné padací potrubí, falešné podlahy se skrytými hroty či visící smyčky, které známe spíš z dobrodružných filmů jako Indiana Jones či z videoher jako Tomb Raider.

Odborník Reg Clark, nezávislý egyptolog, vyjádřil Live Science:„Ne, žádné pasti v pyramidách nebyly, ale dokázali udělat vstup zatraceně obtížným!“ Podobně Rolf Krauss zdůrazňuje, že takové mechanické pasti by nebyly účinné při organizované loupeži – pachatelé často pracovali ve skupinách a při útoku by je past nemusela zastavit všechny. 

Jaké metody ochrany byly používány

Namísto smyček a skrytých čepelí stavitelé pyramid vsadili na architekturu a fyzická opatření:

• Zablokování vstupů a chodeb: Po pohřbu byl většinou přístup do hrobky fyzicky zatarasen – kamenem, bloky, výplněmi. Takové řešení bylo účinné proti běžným lupičům.

• Labyrintové chodby a slepé cesty: V některých pyramidách jsou chodby, které nevedou nikam, pravděpodobně sloužily k matení těch, kdo se dovnitř dostali. Ale nejsou to pasti v mechanickém smyslu. 

• Masivní konstrukce jako sama obrana: Tělo pyramidy – kameny, velikost, výška, tvary – tvořily překážku. Je velmi náročné prostě proniknout skrz čtyři stěny masivního stavěného objektu. 

• Magická ochrana: U pyramíd se nalézají tzv. Pyramid Texts – texty se zaklínadly, která měla poskytovat ochranu faraonovi v posmrtném životě. To sice není fyzická past, ale duševní, náboženský prvek ochrany. 
  
  

Proč se mýtus o „pastích“ ujal

Mýtus o pastch v pyramidách přežil díky několika faktorům:

• Umění a populární kultura: Knihy, filmy, komiksy a videohry často zobrazují pyramidy jako plné nástrah, protože to je dramatické. 

• Nedostatek historických zdrojů: Neexistují žádné archeologické doklady, že by starověcí Egypťané používali mechanické pasti uvnitř pyramid. Absence důkazů bývá často zaplněna fikcí.

• Překlad mýtů – kletby a zkáza: “kletba hrobky” – populární představa, že každý, kdo vstoupí, bude postižen nějakou neviditelnou silou. Ve skutečnosti však Pyramid Texts nejsou „kletbou“ ve smyslu děsivých pastí, ale náboženským textem ochraňujícím faraona po smrti.
  
  

Skutečné nebezpečí uvnitř pyramid

I když nebyly pasti, stavitelé a badatelé přiznávají, že existovala skutečná nebezpečí:

• Konstrukční chyby či úmyslné zasypání přístupových cest představovaly šanci na zranění či smrt. Například při archeologickém výkopu pyramidy Sekhemkhet v Saqqare v 50. letech 20. století se při čištění hlavní chodby sesunulo sypké materiály z výstavbové šachty a zranily, dokonce zabily některé pracovníky.

• Masivní bloky kamenů, které mohly být za určitých podmínek nebezpečné, pokud selhala stabilita či došlo k kolapsu.

Tyto nebezpečí však nebyla plánovanými pastmi, ale důsledkem konstrukce a použitých materiálů.

Jak se změnil způsob pohřbívání a ochrany

Egypt také v průběhu času měnil své strategie:

• Během 18. dynastie (přibližně 1550–1295 př. n. l.) přestali faraoni nechat stavět pyramidy a místo toho se začalo pohřbívat ve skrytých hrobkách v Údolí králů. To byla reakce na opakované ohrožení hrobek loupeží. 

• Přísná trestní opatření: prameny z Egypta uvádějí, že pachatelé loupeží hrobek byli vážně postihováni – odříznutí uší a nosu, případně tresty mnohem horší. To bylo silné preventivní opatření. 

Starověcí Egypťané nevyužívali „mechanické pasti“ ve stylu filmových nástrah, jak si mnoho lidí představuje. Místo toho spoléhal na robustnost konstrukce, zablokování vstupů, magické texty a přísné tresty. I když některé chodby nebo části pyramid byly navrženy tak, aby zmátly, neexistují historické důkazy, že by uvnitř byla čekající smrtící past.

Legenda o pastích zůstává silná, protože se hodí do dramatických vyprávění, která spojují tajemno s archeologií. Ale když se podíváme na fakta, pyramidy se spíš podobají složitým pevnostem hlídaným právem, architekturou a vírou – než pasti plné roztočených čepelí či smrtících pasti na, jak říkáme, „akční filmový styl“.