Biografie nemoci, která se týká téměř každého

Mukherjee napsal svou „biografii rakoviny“ ne jako učebnici, ale jako příběh – s vlastními pacienty v roli průvodců a vědci jako hlavními postavami vědeckého románu. Popisuje první zmínky o nádorech ze starověkého Egypta, chirurgické experimenty 19. století, nástup chemoterapie i „válku proti rakovině“ vyhlášenou prezidentem Nixonem v roce 1971.

Jeho kniha vyšla v roce 2010 a o rok později získala Pulitzerovu cenu za literaturu faktu. Kritici ji označili za „detektivku“, v níž se lékaři a vědci snaží pochopit chování záludného protivníka. O pět let později inspirovala i rozsáhlý dokument Cancer: The Emperor of All Maladies od producenta Kena Burnse, který na šesti hodinách televizního času sleduje historii rakoviny od dinosaurů až po moderní laboratoře.

Dnes, kdy má většina rodin osobní zkušenost s rakovinou, působí název „vládkyně všech nemocí“ bolestně konkrétně. Mukherjee ale v novém rozhovoru připomíná, že právě uplynulých patnáct let přineslo v boji s „vládkyní“ překvapivě mnoho dobrých zpráv.

Třicetiprocentní pokles úmrtnosti – a proč o něm málo mluvíme

Začít je fér čísly. Podle dat z amerického Národního ústavu pro rakovinu, která shrnuje pořad Science Friday – Why Cancer Death Rates Have Decreased Over The Last 30 Years, klesla úmrtnost na rakovinu za poslední tři dekády zhruba o 30 %. Velkou zásluhu na tom mají tři věci: méně kouření, lepší screening a nástup nových léčeb – od cílených léků přes imunoterapii až po první protinádorové vakcíny.

Mukherjee připomíná, že největší revoluce někdy vypadají banálně. Mamografy, kolonoskopie nebo testy na okultní krvácení ve stolici nejsou žádná futuristická technologie – přesto zachraňují tisíce životů tím, že nádory nacházejí dřív, než stihnou metastazovat. Stejně tak banální zákaz kouření v restauracích nebo varovné obrázky na krabičkách cigaret významně snižují výskyt rakoviny plic.

Současně se v posledních letech rozjela vlna inovací, které by ještě v době vydání Vládkyně všech nemocí zněly jako science fiction. Imunoterapie využívající vlastní imunitní buňky pacienta, „chytré“ protilátky nesoucí navázanou chemoterapii či mRNA vakcíny cílené na konkrétní mutace – to vše je už dnes v klinických studiích nebo v běžné praxi u některých diagnóz.

Mladí pacienti a „temná hmota“ karcinogenů

Přesto zdaleka není vyhráno. Mukherjee upozorňuje na trend, který lékaře zneklidňuje: prudký nárůst některých druhů rakoviny u mladších ročníků, zejména kolorektálního karcinomu. Statistiky ukazují, že u lidí ve věku kolem čtyřiceti let přibývá nádorů, které dříve bývaly typické spíš pro seniory.

Jedno z možných vysvětlení přináší další díl Science Friday s příznačným titulem Scientists Are Uncovering A World Of ‘Dark Matter’ Carcinogens.  Tradičně se hledaly karcinogeny jako látky, které přímo poškozují DNA – typicky některé složky cigaretového kouře nebo ultrafialové záření. Novější studie však ukazují, že část rizika může pocházet z látek, které samy o sobě mutace nevyvolají, ale „nakopnou“ už poškozené buňky k tomu, aby se proměnily v nádor. Takovým látkám se začalo říkat „temná hmota“ karcinogenů.

Patří sem třeba některé složky znečištěného ovzduší či určitých chemikálií v průmyslových procesech. Jedna klíčová studie publikovaná v Nature ukázala, že u myší vystavených částicím z výfukových plynů došlo k aktivaci již existujících mutací v plicních buňkách – jako by znečištění fungovalo jako hnojivo pro spící nádorové zárodky.

Mukherjee v rozhovoru mluví o tom, že pokud je tato hypotéza správná, musíme přehodnotit způsob, jakým karcinogeny vyhledáváme a regulujeme. Nestačí sledovat, jestli látka „rozbíjí“ DNA v laboratorní misce. Musíme také chápat, jak ovlivňuje složitý ekosystém buněk v reálné tkáni – včetně imunitních buněk, zánětu a regenerace.

Rakovina není jedna nemoc, ale ekosystém

Už v Vládkyni všech nemocí Mukherjee varoval před představou, že existuje něco jako „rakovina“ v jednotném čísle. Kniha popisuje desítky různých nádorů, které se liší chováním, prognózou i odpovědí na léčbu – leukémie u dětí reaguje úplně jinak než rakovina slinivky; nádory prsu mohou být hormonálně závislé či naopak „trojnásobně negativní“ a každá varianta potřebuje jinou strategii.

Dnes je tento pohled ještě důraznější. Sekvenování genomu ukázalo, že i dva na první pohled stejné nádory se mohou geneticky lišit jako dva odlišné druhy stromů v lese. Navíc se nádor vyvíjí v čase – pod tlakem léčby mění genetickou výbavu, hledá cesty, jak obejít chemoterapii nebo imunoterapii.

Mukherjee v Science Friday přirovnává rakovinu k „mnohohlavé bestii“, která se neustále přizpůsobuje. Proto také nevěří na jedinou „konečnou“ léčbu. Místo toho mluví o postupném zkrocení: některé nádory se stanou chronickými nemocemi, s nimiž se dá dlouho žít; jiné bude možné zastavit v zárodku díky preciznějšímu screeningu a pochopení rizikových faktorů.

Umění nuance: proč je důležité mluvit o riziku opatrně

Mukherjee patří k lékařům, kteří odmítají rychlé soudy. V rozhovoru se vrací k debatám o tom, jak komunikovat rizika – ať už jde o screening, nebo o životní styl.

Na jedné straně stojí nadšení z nových testů, které umějí z kapky krve detekovat DNA nádorů ještě dřív, než je vidět na zobrazovacím vyšetření. Na druhé straně hrozí přediagnostikování – tedy situace, kdy lidem najdeme drobné, biologicky neškodné nádory, které by jim nikdy nezpůsobily problém, ale oni kvůli nim podstoupí zbytečnou léčbu a žijí roky ve strachu.

Podobně opatrný je u debat o „vinnících“ rakoviny. Ano, víme, že kouření, obezita nebo nadměrná konzumace alkoholu riziko zvyšují. Ale zároveň existují lidé, kteří žijí „učebnicově zdravě“ a přesto onemocní – a naopak. Rakovina je podle něj výslednicí genetiky, prostředí i náhody. Odsuzovat jednotlivce za diagnózu proto považuje za nebezpečné a neetické zjednodušení.

Příběhy, které dávají smysl pacientům

Možná nejdůležitější lekcí z Vládkyně všech nemocí i z nových rozhovorů je ale něco jiného: síla příběhu. Mukherjee knihu psal na popud pacientky, která mu řekla: „Jsem ochotná bojovat, ale chci vědět, s čím vlastně bojuju.“

V době, kdy internet chrlí miliony článků o zázračných dietách, „přírodních“ léčbách či spiknutích farmaceutických firem, je srozumitelný a poctivý příběh o rakovině možná důležitější než kdykoli dřív. Ne proto, aby nemoc romantizoval, ale aby ji zasadila do lidského měřítka: ukázal chyby i triumfy vědců, bolest pacientů, ale také konkrétní důkazy o tom, co skutečně funguje.

Mukherjee se netváří, že má všechny odpovědi. Naopak zdůrazňuje, kolik „temných míst“ v našem porozumění rakovině stále zůstává – od role mikroplastů přes kombinace chemikálií v ovzduší až po vliv střevních mikrobů. Ale zároveň říká něco, co se v moři katastrofických titulků často ztrácí: nikdy v historii jsme na tom nebyli v boji s rakovinou tak dobře jako dnes.

Jeho „biografie rakoviny“ tak pokračuje. Ne jako triumfální kronika vítězství, ale jako dlouhý, složitý příběh soužití člověka s nemocí, která je do určité míry zapsaná v samotné logice buněčného dělení. A právě proto, že rakovina není jen „nepřítel zvenčí“, ale důsledek života buněk, dává Mukherjee naději: co dokážeme pochopit, to časem dokážeme i lépe léčit – i když to možná nikdy úplně nezmizí.