AI-maskou za čtyři hodiny

Tradiční restaurování renesančních maleb je zdlouhavé, komplexní a často trvá měsíce až roky – někdy s nejistým výsledkem. Nový přístup používá high‑resolution sken a umělou inteligenci, která automaticky identifikuje poškozené oblasti – např. praskliny nebo vypadlé pigmenty – a digitálně je opraví. Poté vznikne maska vytištěná na průhledném polymeru s více než 57 000 barevnými odstíny, která je precizně položena na malbu. Vše trvá pouhé 3,5–4 hodiny, oproti odhadovaným 200 a více hodinám práce restaurátora. 

Praktický test: Mistr Pražské adorace

Jako pilotní příklad sloužila malba ze 15. století připisovaná „Mistři Prado Adorace“. Dílo bylo rozděleno do čtyř částí, poškozené prasklinami a ochuzené o drobné pigmenty – dohromady 5 612 sektorů. Umělá inteligence vybrala jednotlivé segmenty pro digitální opravu; například tvář dítěte byla rekonstruována na základě jiné malby stejného autora, zachované ve Washingtonu. Po doplnění barvy byla mapa barev následně vložena do polymerové masky a nanesena na originál. 

Reversibilita nad zásah

Důležitým principem metody je absolutní reverzibilita. Maska je připevněna slabou vrstvou ochranného laku, který zajistí fixaci, ale lze ho odstranit pomocí běžně používaných rozpouštědel bez jediného stopového zásahu do původní malby. Také veškeré barevné úpravy existují v digitální podobě – konzervátoři tak získají věrný protokol, co bylo změněno a jak.

Až 70 % umění se může vrátit mezi lidi

Většina uměleckých sbírek (odhadněme 70 %) spočívá skrytá v depozitářích – buď kvůli insignifikantní hodnotě, nebo kvůli stavu, který tradicionalisté považují za nezpochybnitelně narušující geniální dílo. Se značkou AI-masky je možné široké spektrum děl předvést veřejně a zachránit obrazový fond bez nákladných zásahů.

Mezi výhodami a kritikou

Výhody jsou jasné – rychlost, ekonomická přijatelnost a možnost zachránit díla menšího uměleckého významu. Kritici ale upozorňují:

• odstranění "lidského tahu" z restaurování – AI může chybovat v texturním spojení.

• otázka estetického vjemu – maska může působit jako přerušení struktury.

• riziko zneužití – špatně autentizovaná díla by mohla snáze proklouznout jako originály.

Julian Baumgartner z Chicaga míní, že „zmizení lidského přístupu změní náš vztah k uměleckému dílu“; Peggy Van Witt z Floridy varuje před promarněním mezd restaurátorů a kulturním vyhladověním v přístupu k originalitě. 

Etické mantinely v laboratoři

Alex Kachkine tvrdí, že jeho metoda není nahrazením restaurátorského řemesla, ale nadstavbou – a že by měla být používána ve spolupráci s profesionály, kteří mají umělecké i historické porozumění. Úpravy jsou monitorovány, maska je opatrně vyrovnána a nikde nepřekrývá původní texturu. Jeho výsledek prezentovaný v Nature byl doprovázen komentářem, že „zatím není žádný zásadní problém s bezpečností díla“, ale že je nutná delší zkušenost s různými typy pláten. 

Kam teď, kam dál?

Z technologického hlediska to není jen jeden výsledek. Vědci vidí význam v:

• Lépe dostupných digitálních archivech, které si budou vést vlastní historii úprav

• Robotizovaných systémech umožňujících pomoci ve vzdálených galeriích skrze remote restaurování

• Cizopasných doplněních – software by mohl analyzovat styl, tudíž pomoci doplnit chybějící fragmenty s vysokou přesností

Závěr

AI-masková metoda, která zvládne renovační proces za pár hodin místo měsíce, otevírá novou epochu restaurování umění. Jde o technologický skok, který nám může zpřístupnit ukrytou část kulturního bohatství světa.

Ovšem žádná novinka nepřichází bez filozofické výzvy: co je opravdový originál? A můžeme přijmout, že malba „ožije“ před námi bez jediného pohybu štětce restaurátora?

Otázka tedy zní: Vracíme tím umělecké poklady zase mezi lidi – nebo přepisujeme imunitu autenticity?