Lety do vesmíru zase vypadají riskantněji, ne kvůli bezpečnosti raket či kosmickému smetí, ale kvůli vlivu kosmického prostoru na zdraví.

Ultrazvuk jedenácti astronautů, kteří navštívili na dlouhodobých misích Mezinárodní kosmickou stanici, ukázaly, že krevní průtok u sedmi z nich buď stagnoval, anebo dokonce v levé vnitřní hrdelní žíle (na krku) obrátil směr toku.

Když krev tuhle v žilách

Testy rovněž objevily krevní sraženinu a částečnou sraženinu v tělech dvou zkoumaných astronautů poté, co se vrátili na Zemi. S nadsázkou se chce říct, že lidskému tělu z vesmíru tuhne krev v žilách!

Je to další důvod k obavám z toho, co může přinést pobyt v kosmickém prostoru posádkám na dlouhodobých misích. Zvýšené riziko kardiovaskulárních chorob může ovlivnit výkonnost posádek. Je přitom jenom dílek skládačky toho, nakolik kosmický prostor ovlivňuje naše těla. Nedávno dokončená Twin Study z dílny americké NASA odhalila, že vesmírné prostředí způsobuje uvnitř buněk a DNA mechanismů chaos.

Kolorovaný sken z elektronového mikroskopu | zdroj: Profimedia

Zdravotní výsledky nelze přehánět. Astronauti na problémy těla v kosmu neumírají jako na běžícím páse, a platí to jak z hlediska krevního průtoku, tak i biochemie.

Astronauti bývají v mimořádně dobré fyzické i psychické kondici, která může negativní vliv letu do kosmu brzdit. Pokud by ovšem do kosmu začalo létat více lidí, jak plánují miliardáři typu Elona Muska či Jeffa Bezose, mohly by nastat problémy.

Případná kolonizace některých míst jako Měsíc či Mars, která by reálně mohla začít někdy v příští polovině století, pak bude znamenat nikoliv roky trvající mise, ale celoživotní mise. Včetně vzniku nové generace v podmínkách, kde se lidské plody zatím nevyvíjely.

Vesmír nás obecně nemá příliš rád, a jenom ochranná bariéra naší planety je zárukou toho, že na Zemi lze alespoň existovat. Tradičněji je zmiňována hrozba radiace, která by byla problém spíše při přeletech mezi planetami. Ale faktem je, že radiaci jsme s to s pokročilými elektromagnety a/nebo dostatečně hmotnými loděmi limitovat. Stav beztíže, potažmo snížena gravitace, je přehlíženější, leč potenciálně větší potíž.

Problémy s krevním průtokem by mohly být zřejmě dílem vyřešeny s pomocí umělé gravitace. To však znamená nutnost postavit větší lodi. Ani setrvačnost vytvářená dvěma loděmi Starship kolem společného těžiště by však nebyla bez rizika.

Dalším problémem spojeným s umělou gravitací (reálně setrvačností z rotace, kterou znáte i z vašeho auta, když prudce zatáčíte) je jeho částečnost. Uvnitř lodí s umělou gravitací, ale i na Měsíci či Marsu, by nejspíše posádkám nehrozily problémy s obracením krevního průtoku, protože i desetina či šestina pozemské "gravitace" by zřejmě problém řešila. Ale jistě se to neví.

Pomůže genové inženýrství

Ani menší podíl pozemské gravitace navíc neřeší témata dlouhodobého vývoje kostí a tkání, který bude kritický zejména pro plození dětí v kosmu. Po půlstoletí po přistání člověka na Měsíci jednoduše nevíme, jak "dělat děti" mimo Zemi. A do výzkumu se reálně nikomu nechce.

Nabízí se ještě jedno technologické řešení kosmických problémů s tělem, a to genové inženýrství. Se správně zvolenými dodatečnými geny může být radiace i vývoj těla o něco snazší. Ale byť by genová terapie měla být reálně zvažována jako přilepšení budoucím astronautům či kolonistům, neměli bychom v ní spatřovat ani řešení univerzální.

Lidské tělo je komplexní biochemická továrna a nelze očekávat, že jediné řešení zalátá mnoho různých problémů. Vesmír nás zkrátka nemá rád, a budeme se s tím muset dílem i smířit.

Studie byla zveřejněna v JAMA Network Open.