Jenže na tuto zdánlivě jednoduchou otázku existuje několik správných a naprosto odlišných odpovědí. Upozorňuje na to heliofyzik Lou Mayo na webu vesmírné agentury NASA.

Tento expert z Goddardova centra vesmírných letů nicméně píše, že pokud budeme pedanty a přidržíme se fyziky, zjistíme, že Slunce je modrozelené – zhruba takové, jaké ho vidíte na náhledovém snímku.

Žluté i červené

Slunce sice vyzařuje energii na všech vlnových délkách od rádiového záření až po gama záření, ale nejvíc energie spadá do oblasti 500 nanometrů (nanometr je miliardtina metru). A tato oblast je blízká právě modrozelenému světlu.

Barevné spektrum a vlnové délky. | zdroj: Wikipedia/Volné dílo

Naše vnímání barev je ale ovlivněno nejen vlnovou délkou vyzařovaného světla a jeho intenzitou, ale také prostředím a schopnostmi či omezeními našich očí a našeho mozku.

Na Zemi hraje v barvě naší hvězdy důležitou roli atmosféra. Protože modré světlo má kratší vlnovou délku, rozptyluje se snáz než červené světlo delší vlnové délky.

Při průchodu atmosférou tak sluneční světlo ztrácí část modrého odstínu, což se nazývá Rayleighův rozptyl. A protože na naše oči dopadá méně modrého světla, vnímáme Slunce jako lehce zbarvené do žluta, vysvětluje Mayo.

Kromě toho jsou všechny vlnové délky viditelného světla procházejícího atmosférou zeslabeny. Světlo, které se dostane k našim očím, proto okamžitě nenasytí receptory a mozek ho vnímá s menším podílem modré.

Čím větším úsekem atmosféry musí světlo proletět, tím víc se přitom modré světlo rozptyluje. Proto při východu a západu se naše hvězda jeví jako žlutější až červená.

Na Marsu s mnohem řidší atmosférou plnou oxidu uhličitého a prachu však mohou naše robotická vozítka sledovat pro pozemšťana patrně až děsivě modré zapadající Slunce.

NASA exposes first ever footage of a blue sunset on #Mars pic.twitter.com/EE8abNnnS6

— Space (@redditSpaceView) December 3, 2021

Modrozelené Slunce bychom však neviděli ani bez zemské atmosféry.

Z vesmíru vidíme bílou kuličku

Pokud bychom se na Slunce (přes filtrované brýle) dívali například z vesmírné stanice ISS, naše hvězda by se jevila jako bílá kulička. Proč?

Ačkoli Slunce vyzařuje nejsilněji v modrozelené části spektra, vyzařuje také ve všech viditelných barvách – modré až červené (400 nm až 600 nm).

Naše oči, které mají tři receptory světlocitlivých buněk zajištujících barevné vidění, hlásí mozku, že každý barevný receptor je nasycen a že jsou přijímány barvy všech viditelných vlnových délek. Mozek zvolí nejjednodušší řešení a signály sloučí do bílé barvy, kterou pak vnímáme, vysvětluje heliofyzik Lou Mayo.

Otázka, jakou barvu má Slunce, tedy není jednoduchá, ani jednoznačná. Má to však výhodu, můžete obhájit hned několik verzí odpovědi.