Válka, prášky a recepty smrti

Agatha Christie nastoupila v roce 1917 jako dobrovolnice do lékárny v nemocnici v Torquay. Pracovala s morfiem, strychninem, digitalisem a stovkami dalších látek. Už tehdy si vedla poznámky – a zapisovala si, co který jed dělá, jak chutná, jak dlouho účinkuje a jak se dá zamaskovat.

Tato erudice později pronikla do jejích detektivních příběhů. S postavami, které padaly mrtvé na podlahu po dávce neviditelného jedu, Christie nezacházela jako s literární licencí – ale jako s klinickou kazuistikou.

„Byla nejen spisovatelkou, ale i tichou vědkyní. Její popisy jedů jsou natolik přesné, že se používají při výuce toxikologie.“

— Kathryn Harkup, autorka knihy A is for Arsenic (sciencefriday.com)

30 knih, 41 jedů, stovky způsobů smrti

Christie použila jed jako hlavní způsob vraždy ve více než 30 svých románech. Mezi nejznámější patří:

• Arsenik – ve hře „Arsenik a staré krajky“ i v několika povídkách.

• Strynchin – v debutovém románu Záhada na zámku Styles, kde se Poirot objevuje poprvé.

• Digitalis – v románu Vzpomínky na vraždu, kde se objevuje v čaji.

• Fyzostigmin, tallium, fosgen – to vše jsou látky, které Christie popsala v době, kdy veřejnost ani lékaři často netušili, jak fungují.

Nešlo jen o názvy. Christie přesně popsala příznaky otravy – od rozšířených zornic a křečí až po opožděné účinky, které matou vyšetřovatele.

Když fikce ovlivnila realitu

Jeden z nejpozoruhodnějších momentů nastal v roce 1977, kdy nemocnice v Londýně zaznamenala sérii nevysvětlitelných příznaků u pacientky. Lékaři si nevěděli rady – dokud jedna sestra nepoznala symptomy z knihy The Pale Horse, kde byl popsán účinek thallia.

„Pacientku zachránilo to, že někdo četl Christie.“

— Science Friday (sciencefriday.com)

Podobných případů bylo víc. Christie se stala nedobrovolnou popularizátorkou forenzní vědy – a její knihy sloužily jako neformální manuály pro pochopení otravy.

Nezvykle spravedlivé vraždy

Na rozdíl od mnoha moderních thrillerů Christie jed nikdy nepoužila jako „magické řešení“. Vždy dávala čtenáři možnost rozpoznat klíč – a v jedu byla stopa. Mohl být v koláčku, parfému nebo toniku, ale stopy byly na stránkách vždy. A čtenář mohl, stejně jako Poirot, dojít k odhalení.

„Christie si zakládala na férovosti. Čtenář musel mít šanci poznat vraha – i jeho metodu.“

— Carla Valentine, forenzní kurátorka a autorka knihy Murder Isn’t Easy (sciencefriday.com)

Věda v službách napětí

Christie nevytvářela své příběhy jako horory, ale jako logické hádanky. Tím, že znala účinky látek na lidské tělo, dokázala vytvářet zápletky, kde smrt nebyla náhoda – ale chemický proces.

Často se věnovala i dávkování: vražedná dávka musela být přesná, jinak by oběť přežila – nebo by bylo podezření příliš rychlé. Napětí v jejích románech často spočívalo právě ve výpočtu správné dávky a načasování.

Vražedná alchymie z pera ženy

V době, kdy bylo psaní detektivek považováno za „nižší“ literaturu, Agatha Christie dokázala spojit umění vyprávění se skutečnými vědeckými znalostmi. A ačkoliv neměla doktorát ani akademický titul, její zápisky by obstály i ve farmaceutické laboratoři.

Navíc přinesla do světa literatury silné ženské postavy – nejen slečnu Marplovou, ale i vražedkyně, které používaly jed, protože neměly sílu zbraní – ale měly chytrost.

Závěr

Agatha Christie nebyla jen „královnou zločinu“, ale i tichou popularizátorkou toxikologie, chemie a forenzní logiky. Ukázala, že vražda nemusí být brutální – může být intelektuální, vědecká a přesná. A že smrt v jejích knihách není jen zápletkou, ale příležitostí pochopit lidské tělo, mysl – a někdy i lékárenskou polici.