O rybách se sice obecně traduje, že patří mezi mlčenlivé tvory, ale to neznamená, že by pod mořskou hladinou nepanoval občasný zvukový šrumec. Starají se o něj samozřejmě spíš velryby, delfíni a další všelijak pískající tvorové jako například tuleni, ale tím podvodní repertoár zdaleka nekončí.

Svůj specifický „hlas“ do něj přikládají žraloci z čeledi máčkovitých, konkrétně máčka kalifornská a máčka novozélandská. U obou se rybáři běžně setkávají se štěkotem, který ze sebe tito člověku neškodní tvorové vydávají.

zdroj: Saspotato

Oproti psímu štěkání jde ale podle všeho o zvuk, doprovázející jiný mechanismus, kterým oba druhy žraloků disponují. Podobně jako ryby z čeledi čtverzubcovitých (například slavná japonská fugu) se totiž umí v případě ohrožení nafouknout až do trojnásobné velikosti, aby zastrašili predátory.

Pod mořskou hladinou jde o nabobtnání, protože do sebe vtáhnou vodu. Když jsou ale žraloci vytaženi na souš, stejným mechanismem do sebe vtahují vzduch. Tím se zvýší tlak v jejich žaludcích, a když se ho pokusí uvolnit, na rozdíl od vody prostě vystřelí ven jako jedno hlasité „krknutí“.

Až tedy na západním pobřeží USA nebo na Novém Zélandu potkáte na souš vyplaveného žraloka, který na vás bude štěkat, neztrácejte čas snahou naučit ho aportovat!