Kde je všechno to plovoucí svinstvo?

Když se řekne plast v oceánu, většina z nás si vybaví PET lahve a sáčky pohupující se na hladině. Jenže měření ukazují něco jiného: množství skutečně pozorovaného plovoucího plastu je překvapivě malé ve srovnání s tím, kolik odpadu podle modelů a statistik do moří ročně přiteče řekami či z pobřeží. Tato „chybějící“ frakce vyvolává otázky už léta – a vedla i k úvahám, jestli vědci nepodhodnocují rozpad plastu či jeho pohlcování organismy.

Tým kolem ekologické vědkyně Nan Wu se rozhodl tuhle hádanku rozlousknout jinak: postavil detailní počítačový model, který sleduje osud velkých, plovoucích kusů plastu od chvíle, kdy doplují na hladinu otevřeného oceánu. Započítal nejen jejich pomalé tříštění na menší úlomky, ale i působení slunce, vln a mořských proudů a hlavně interakci s tzv. mořským sněhem – lepkavými shluky organických částic, které v oceánu přirozeně padají ke dnu. 

Výsledek je překvapivě střízlivý: žádná magická recyklace, žádný „zázračný“ rozklad. Plast se jen velmi pomalu mele na menší kousky a ty postupně lepí na přírodní částice, které je vezou dolů.

Sto let na hladině

Studie, publikovaná v časopise Philosophical Transactions of the Royal Society A, ukazuje, že velké kusy plovoucího plastu – obaly, části sítí, úlomky bedýnek – se v oceánu rozpadají na fragmenty desítky let. Teprve když se z nich stanou částečky o velikosti zhruba pod desetinu milimetru, začnou se účinně zachytávat na mořském sněhu, potápět a zase se od něj odlepovat. Tento cyklus se může opakovat mnohokrát. 

Model ukazuje, že i kdyby se lidstvo zítra zázračně dohodlo a zastavilo veškerý únik plastu do oceánů, fragmenty už přítomného plovoucího odpadu by zůstaly na hladině ještě více než století. Zhruba 10 procent původní hmotnosti by i po sto letech stále plavalo v povrchové vrstvě. Zbytek by se mezitím postupně rozptýlil v podobě mikroplastů v celé vodní sloupci a v sedimentech. 

To je špatná zpráva pro všechny, kdo čekali rychlé výsledky od různých projektů na sběr plastu z hladiny. Ty mohou lokálně pomoci – třeba v zátokách či u řek – ale nedokážou vymazat historii chyb, které už jsme napáchali. Mocným zdrojem mikroplastů zůstávají i „historické“ kusy plastu, které se rozpadnou teprve v příštích desetiletích.

Mořský sníh: tichý dopravník do hlubin

Klíčovou roli v nové studii hraje fenomén zvaný mořský sníh. Jde o drobné, lepkavé vločky tvořené zbytky planktonu, výkalovými pelety, mikroorganismy a organickými sloučeninami. Tyto vločky se spojují do větších shluků – tzv. floku – a pomalu klesají ke dnu. V klasické oceánografii jsou součástí „biologického čerpadla“, které transportuje uhlík z povrchu do hlubokého oceánu. 

Wu a kolegové už dříve ukázali, že právě tyto floky se chovají jako lepidlo na mikroplasty: drobné částice plastu se do nich vlepí, klesají stovky metrů, pak se agregát při rozkladu rozpadne a plast se může opět uvolnit. Každý takový cyklus plast posune o stovky metrů hlouběji – jako by projel jedním patrem obřího oceánského eskalátoru. Teoretický model z nedávné práce v časopise Limnology and Oceanography dokonce naznačuje, že jen částice menší než zhruba 100 mikrometrů se nakonec dostanou až do hlubokomořských sedimentů; větší zůstávají uvězněny ve středních vrstvách vody. 

Další experimenty potvrzují, že přítomnost mikroplastů může měnit samotnou strukturu mořského sněhu – někdy zpomaluje jeho tvorbu, jindy mění rychlost klesání. To znamená, že plast se v oceánu nechová jako „mrtvé“ zrnko písku, ale aktivně ovlivňuje procesy, které rozhodují o ukládání uhlíku a živin. 

Biologické čerpadlo, které může přetect

Tzv. biologická pumpa oceánu – právě soustava procesů spojená s mořským sněhem – je klíčovým regulátorem klimatu. Umožňuje totiž ukládat část uhlíku z atmosféry do hlubokých vrstev oceánu na stovky až tisíce let. Nový model ukazuje, že plast se na tuto „pásovou“ linku nalepil jako nežádoucí spolucestující. 

Pokud bude produkce plastu dál růst, může se stát, že množství mikroplastů v horní vrstvě vody přetíží kapacitu mořského sněhu. V extrémním scénáři by část vloček místo organického uhlíku nesla hlavně plast. Studie naznačují, že mikroplasty dokážou měnit hustotu, křehkost i rychlost klesání agregátů – a tím pádem i to, kolik uhlíku se skutečně dostane do hlubin a kolik ho skončí zpět v povrchových vrstvách, kde může být znovu uvolněn do atmosféry. 

To je jedna z nejznepokojivějších částí příběhu: plast, který jsme do oceánů poslali jako odpad, může zasahovat do jednoho z hlavních přírodních mechanismů regulace klimatu.

Co to znamená pro „zázračné“ čistící projekty

V posledních letech se roztrhl pytel s iniciativami, které slibují vyčistit oceány pomocí bariér, sítí či autonomních lodí. Vědci ale upozorňují, že tyto projekty zachytí jen malou, navíc spíše mladou část problému: plovoucí makroplast na hladině nebo v pobřežních zónách. Starší plast, který už se tříští a mizí v hloubce, je pro podobné technologie prakticky nedosažitelný. 

Nový model potvrzuje, že klíč je jinde: prevence. Omezení výroby jednorázových plastů, lepší sběr a recyklace, filtrace odpadních vod a zachytávání mikroplastů v řekách mohou postupně snížit „přívod“ nového materiálu. Ale i kdybychom byli zítra dokonalí, oceán si „pamatoval“ naše hříchy minimálně celé století.

Co vědci ještě nevědí

Na jednu stranu model výrazně zpřesňuje, jak se plast v oceánu chová. Na druhou stranu ukazuje, kolik otázek zůstává otevřených. Jak přesně se liší chování různých typů plastů a tvarů částic? Co udělá s mořským sněhem kombinace mikroplastů s dalšími znečišťujícími látkami, které se na jejich povrch vážou? A jak velkou část „chybějícího“ plastu spolknou a přenesou živé organismy?

Na tyto otázky se zaměřují další studie – od laboratorních experimentů s fluorescenčně značenými mikroplasty po satelitní sledování koncentrace částic ve vodním sloupci. Mnohé z nich potvrzují, že mikroplasty jsou všudypřítomné od povrchu po dno a často zabudované přímo v mořském sněhu nebo v tělech organismů, které se jím živí. 

Záhada „zmizelého“ plastu se ukazuje být méně záhadou a více účetnictvím, které konečně sedí. Plast z hladiny nezmizel – jen se v čase rozmělnil, nalepil na mořský sníh a vydal se na pomalou cestu do hlubin.

Z pohledu politiky to znamená dvě věci. Zaprvé, nemůžeme spoléhat na to, že oceán si s plastem „nějak poradí“. poradí si – ale za cenu dlouhodobého zamoření a potenciálního narušení uhlíkového cyklu. Zadruhé, čas běží i dozadu: každá tuna plastu, která do moře spadne dnes, se bude připomínat našim vnukům a pravnukům.